Červencový seriál. Vlastnictví zavazuje

Vlastnické právo je nejširším věcným právem. Vlastnictví však neznamená absolutní volnost při nakládání s věcí.

Právní řád stanovuje určité pravidla, povinnosti a omezení vlastníka věci. Základní vyjádření takové podstaty vlastnického práva nalezneme v Listině základních práv a svobod, která v článku 11 odst. 3 stanovuje: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Ostatní právní předpisy pak vycházejí z této základní premisy omezení vlastnického práva.

Omezení vlastnického práva mohou jednak vyplývat přímo ze zákona (např. ochrana přírody, zákaz imisí), mohou být uloženy na základě zákona soudem nebo správním orgánem (např. předběžná opatření, rozhodnutí o vyvlastnění), nebo mohou vznikat na základě právního jednání vlastníka, který dobrovolně omezí své vlastnické právo (např. věcná břemena).

Některá omezení vlastnického práva jsou veřejnoprávního charakteru, tedy omezení uložená státem za účelem ochrany veřejného zájmu. Jedná se například o omezení uložená za účelem ochrany životního prostředí, lesů, vodních zdrojů nebo zdraví. Jde o specifickou právní úpravu, která je předmětem řady zákonů. Specifickým a nejzávažnějším zásahem veřejné moci do vlastnického práva je tak vyvlastnění, které je v souladu s Listinou základních práv a svobod připuštěno pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Na druhé straně je pak široká skupina omezení vlastnického práva soukromoprávního charakteru, jejíž úpravu nalezneme zejména v občanském zákoníku. Např. věcná břemena, zadržovací právo, zástavní právo, ale i omezení z důvodu podílového spoluvlastnictví či společného jmění manželů. Důležitou skupinou soukromoprávních omezení vlastnického práva dopadající do každodenního života takřka všech osob jsou práva sousedská. Jedná se o vzájemná práva a povinnosti vznikající mezi vlastníky sousedních nemovitostí, přičemž obecně se vlastníku zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

S vlastnictvím je spojena též odpovědnost za případnou škodu. Zejména se jedná o dodržení povinnost prevenční, kdy je vlastník povinen dbát na řádný stav své nemovitosti tak, aby nevznikla újma druhému.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

 

 

Červencový seriál. Hlídejte si nemovitost před podvodníky

Pro většinu vlastníků nemovitosti končí starost o právní stav jejich nemovitosti okamžikem její koupě.

I když jde o absurdní představu, může být i nemovitost za určitých okolností právoplatnému vlastníku „ukradena“. Snaha o nápravu vzniklé situace pak může znamenat roky soudních sporů s nejistým výsledkem. Velmi diskutovaným se v tomto kontextu stalo ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku, které v zájmu právní jistoty kupujícího vymezuje, že ten kdo zakoupí nemovitost v dobré víře, že zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti, se stává jejím právoplatným vlastníkem.

Za účinnosti předchozí právní úpravy nastaly případy, kdy podvodník na základě zfalšované kupní smlouvy s úředně ověřeným podpisem a zfalšované plné moci od prodávajícího podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a katastrální úřad v domnění, že jedná se zmocněncem skutečného vlastníka, převod bez jeho vědomí zapsal. Podvodník se sice dle občanského zákoníku vlastníkem okamžikem zápisu do katastru nestává, stačí však, aby nemovitost prodal napřímo třetí osobě jednající v dobré víře, že kupuje nemovitost od právoplatného vlastníka. Vzhledem k tomu, že se dle občanského zákoníku dobrá víra nabyvatele předpokládá, je pak na skutečném vlastníku nemovitosti, aby před soudem složitě prokazoval, že nabyvatel nejednal v dobré víře a není tak vlastníkem nemovitosti. S vědomím možných problémů, proto občanský zákoník a katastrální zákon přináší instituty, které se mají pokusit zabránit takovým podvodům.

Jednak je katastrální úřad povinen zaslat vlastníku nemovitosti informaci o vyznačení tzv. plomby, tedy informace, že je jeho nemovitost dotčena změnou. Informace o plombě je zasílána poštou na adresu trvalého pobytu, nebo prostřednictvím datové schránky, a pokud vlastník nemovitosti požádá, prostřednictvím sms nebo emailu. Současně si vlastník může na katastru zřídit službu „sledování změn v katastru“, na základě které jsou mu zasílány informace o změnách na jím zvolený kontakt. Jakákoli změna v katastru nemovitostí pak může být povolena až uplynutím 20 denní lhůty od odeslání informace o plombě. To dává skutečnému vlastníku možnost činit právní kroky k zamezení zápisu změny.

Skutečný vlastník nemovitosti, který se dozví, že je v katastru nemovitosti zapsán jako vlastník někdo jiný, může požádat katastr nemovitostí o vyznačení tzv. poznámky spornosti. V okamžiku, kdy je taková poznámka v katastru zapsána, nemůže již být nemovitost další osobou nabyta v dobré víře. Při dodržení zákonem stanovených lhůt působí poznámka spornosti i zpětně proti osobě, která nabyla v mezidobí nemovitost v dobré víře. V případě, kdy katastr zaslal skutečnému vlastníku vyrozumění o vkladu vlastnického práva, je taková lhůta k podání žádosti o vyznačení poznámky 1 měsíc ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl. Naopak v případě, kdy katastr skutečného vlastníka o zápisu řádně nevyrozuměl, je lhůta k vyznačení poznámky tříletá, přičemž počíná běžet od provedení sporného zápisu. Samotný zápis poznámky spornosti však nestačí, skutečný vlastník musí podat žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti u soudu a její podání doložit katastru ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení žádosti o zápis poznámky spornosti. Pokud se tak nestane, katastr poznámku spornosti bez dalšího vymaže.

I přes zákonnou informační povinnost katastrálních úřadů lze doporučit pravidelnou kontrolu své nemovitosti v katastru. Uvedený článek nemůže postihnout veškerou možnou právní ochranu nemovitosti před krádeží. V případě, že se stanete obětí podobného podvodu, doporučujeme s ohledem na složitosti problematiky neprodleně vyhledat advokáta.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

Červencový seriál. Společenství vlastníků jednotek (1. díl)

Společenství vlastníků jednotek je v České republice velmi oblíbené právní řešení života vlastníků bytových jednotek v bytovém domě. 

V dnešním článku se zaměříme na právní úpravu společenství vlastníků jednotek v novém občanském zákoníku. Dříve, než se zaměříme na jednotlivé povinnosti vlastníků jednotek, si vymezíme obecně společenství vlastníků jednotek.

Právní úpravu společenství vlastníků jednotek obsahoval před přijetím nové občanského zákoníku zákon o vlastnictví bytů. S přijetím nového občanského zákoníku však došlo ke zrušení tohoto zákona a přesunu právní úpravy společenství vlastníků jednotek do nového občanského zákoníku. Tato skutečnost přinesla určité dílčí změny právní úpravy a současně její rozšíření a zpřesnění. Prováděcím právním předpisem v oblasti společenství vlastníků jednotek je pak nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím.

Společenství vlastníků jednotek je právnickou osobou vzniklou výlučně za účelem zajištění správy domu a pozemku. Správa domu a pozemku dle občanského zákoníku zahrnuje zejména vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Podrobnější obsah správy domu a pozemku pak obsahuje uvedené nařízení vlády.

Založení společenství vlastníků jednotek může být dobrovolné, nebo povinné. Dobrovolně může být společenství vlastníků jednotek založeno na základě souhlasu všech vlastníků jednotek v domě s méně než 5 jednotkami. Povinně pak musí být založeno vlastníky jednotek v domě s alespoň 5 jednotkami, které jsou vlastněny alespoň třemi různými vlastníky. Založení společenství vlastníků jednotek je vázáno na schválení stanov všemi vlastníky jednotek. Okamžik samotného vzniku společenství vlastníků jednotek je vázán na jeho zápis do veřejného rejstříku.

Základním dokumentem fungování společenství vlastníků jednotek jsou tak stanovy. Minimální obsahové náležitosti stanov jsou vymezeny v ustanovení § 1200 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého musí stanovy společenství vlastníků jednotek alespoň obsahovat:

-           název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro který          společenství    vlastníků vzniklo;

-           sídlo určené v domě, pro který společenství vlastníků vzniklo; není-li to možné, na          jiném vhodném místě;

-           členská práva a povinnosti vlastníků jednotek, jakož i způsob jejich uplatňování;

-           určení orgánů, jejich působnosti, počtu členů volených orgánů a jejich funkčního             období, jakož i způsobu svolávání, jednání a usnášení;

-           určení prvních členů statutárního orgánu;

-           pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí; a

-           pravidla pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu domu a úhradu cen   služeb a pro způsob určení jejich výše placené jednotlivými vlastníky jednotek.

Vzhledem ke složitosti problematiky doporučujeme při řešení problematiky společenství vlastníků jednotek vyhledat právní pomoc advokáta, rovněž s ohledem na skutečnost, že existuje výrazný rozdíl mezi společenstvím vlastníků jednotek, která vznikla podle zákona o vlastnictví bytů, tj. do 31. prosince 2013, a společenstvím vlastníků jednotek, která byla založena podle nového občanského zákoníku, tj. od 1. ledna 2014.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Červencový seriál. Společenství vlastníků jednotek (2. díl)

Členství ve společenství vlastníků jednotek je neoddělitelně spjato s vlastnictvím jednotky. Vzniká automaticky nabytím vlastnického práva k jednotce a naopak zaniká automaticky jeho pozbytím. Výhodou společenství vlastníků jednotek je podrobnější úprava vztahů vlastníků jednotek a jednodušší a flexibilnější správa domu a pozemku.

Jako spolek svého druhu je společenství vlastníků jednotek řízeno a spravováno svými orgány. Nejvyšším orgánem společenství vlastníků jednotek je shromáždění tvořené všemi vlastníky jednotek.

Výkonným – statutárním orgánem je pak výbor, nebo pokud tak určí stanovy předseda společenství vlastníků jednotek.

Stanovy mohou vymezit i další „dobrovolné“ orgány, například orgány s kontrolními anebo dozorovými úkoly. Člen statutárního orgánu musí vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Každý člen společenství vlastníků jednotek má právo účastnit se shromáždění a hlasovat na něm. Platí, že počet hlasů člena odpovídá jeho podílu na společných částech.

Zásadní pro člena je jeho případné ručení za dluhy společenství vlastníků jednotek, kdy za dluhy společenství vlastníků jednotek ručí jeho člen v poměru podle velikosti svého podílu na společných částech.

Výčet členských práv a povinností a způsob jejich uplatňování je jednou z povinných náležitostí stanov.

Obecně se jedná zejména o následující práva:

a) účastnit se na činnosti společenství vlastníků jednotek, podílet se na rozhodování, volit a být volen do orgánů společenství vlastníků jednotek, předkládat návrhy a podněty;

b) svobodně spravovat, upravovat a užívat svou jednotku;

c) seznamovat se hospodařením společenství vlastníků jednotek a správou domu a pozemku, nahlížet do smluv, dokladů a účetních knih;

d) obdržet pravidelně vyúčtování příspěvků na správu domu a pozemku a záloh na služby;

e) právo na sdělení jména a adresy na kteréhokoli vlastníka či nájemce v domě.

Na druhé straně jsou zpravidla tyto povinnosti člena společenství vlastníků jednotek: 

a) dodržovat stanovy, vnitřní předpisy a rozhodnutí orgánů společenství vlastníků jednotek;

b) hradit stanovené příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na služby;

c) zdržet se neoprávněného jednání zasahujícího do práv ostatních vlastníků jednotek;

d) udržovat a upravovat svou jednotku tak, aby nebyl ohrožen dům nebo jednotky ostatních vlastníků;

e) umožnit po předchozím vyzvání přístup do jednotky z důvodu kontroly stavebních úprav jednotky, provozu, oprav či úprav ostatních jednotek nebo domu;

f) oznamovat adresu, počty členů domácnosti, nájemce či podnájemce jednotky.

Vlastnictví jednotky ve společenství vlastníků jednotek tak zavazuje člena k řadě povinností a samotné společenství vlastníků jednotek je souhrnem práv a povinností, které by člen neměl brát na lehkou váhu. Každý člen by se měl aktivně se zajímat o „život“ ve společenství vlastníků jednotek, a to k ochraně jeho zájmů.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

Červencový seriál. Pozor na rozdíly mezi společenstvím vlastníků jednotek a bytovým družstvem

Poměrně často dochází nepochopení rozdílů mezi společenstvím vlastníků jednotek a bytovým družstvem. Přitom se jedná o velmi odlišné právní instituty upravující problematiku bydlení. Pojďme si tedy vymezit některé rozdíly dle nové úpravy soukromého práva účinné od roku 2014. Bližší právní úpravu společenství vlastníků jednotek nalezneme v novém občanském zákoníku a bytových družstev v zákoně o obchodních korporacích.

Zcela zásadní je skutečnost, že u bytového družstva nevlastníte přímo byt, ale pouze družstevní podíl v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu.

U společenství vlastníků jednotek vlastníte přímo jednotku a nemusíte uzavírat žádnou nájemní smlouvu se společenstvím vlastníků jednotek, a tak společenství vlastníků jednotek zajišťuje pouze správu domu a pozemku. Obecně lze stanovit, že postavení vlastníka bytové jednotky ve společenství vlastníků jednotek je silnější oproti vlastnictví členského podílu v bytovém družstvu, kdy byt z právního hlediska patří bytovému družstvu.

Jak bytové družstvo, tak společenství vlastníků jednotek mají stanovy, které jsou zásadním dokumentem pro fungování těchto právnických osob.

bytového družstva musí stanovy obsahovat mimo jiné podmínky, za kterých vznikne členovi bytového družstva právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu a s právem na uzavření nájemní smlouvy.

společenství vlastníků jednotek musí stanovy například obsahovat vymezení práv a povinností vlastníků jednotek a způsob jejich uplatňování.

Nejvyšším orgánem společenství vlastníků jednotek je shromáždění, kdy počet hlasů vlastníka bytu na shromáždění odpovídá velikosti jeho podílu na společných částech domu. U bytového družstva je nejvyšším orgánem členská schůze, přičemž při hlasování na této členské schůzi má každý člen jeden hlas, pokud není stanovami určeno odlišně. Tento rozdíl v hodnotě hlasovacích práv je taktéž důležité vzít do úvahy při posuzování odlišností.

Dalším podstatným rozdílem mezi společenstvím vlastníků jednotek a bytovým družstvem je zákonná možnost vyloučení člena bytového družstva, poruší-li nájemce družstevního bytu hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu nebo byl-li nájemce pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na družstvu nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází.

Pokud si bude člen bytového družstva přát dát svůj byt do podnájmu třetí osobě, bude se vyžadovat souhlas bytového družstva. Poměrně velmi složité jsou i možnosti zastavení družstevního bytu pro účely hypotečního úvěru. Doporučujeme při zvažování druhu vlastnictví bytu formou společenství vlastníků jednotek nebo bytového družstva nastudovat detailně jejich stanovy a konzultovat s právníkem k posouzení konkrétního nabytí vlastnictví bytu, respektive členského podílu v bytovém družstvu.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

Červencový seriál. Dědictví nemovitosti aneb Jak předejít sporům mezi dědici

Pokud si přeje zůstavitel předejít případným sporům mezi dědici, měl by vyřešit své majetkové záležitosti za svého života. 

Nový občanský zákoník podstatným způsobem změnil úpravu dědického práva, a to ve prospěch širších možností zůstavitele k pořízení pro případ smrti.

Závěť je nejčastější formou pořízení pro případ smrti, kterou zůstavitel obvykle využije k vypořádání svých majetkových záležitostí. Obsah závěti je nutné vykládat tak, aby se co nejvíce vyhovělo poslední vůli zůstavitele. Závěť však může zůstavitel nečekaně zrušit a nahradit jinou závětí anebo se závěť může ztratit, a to nedbalostí, či dokonce úmyslným jednáním zkráceného dědice. Nový občanský zákoník zavedl nový institut dědického práva k pořízení pro případ smrti, kterou je dědická smlouva. Dědická smlouva byla součástí našeho právního řádu až do počátku padesátých let.

Dědická smlouva má přednost před závětí i zákonnou posloupností. Oproti závěti, která je projevem vůle zůstavitele jako jediné osoby, dědická smlouva je výsledkem smluvní dohody zůstavitele a budoucího dědice. Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním. Dědická smlouva však vyžaduje formu veřejné listiny, tedy notářského zápisu. Dědickou smlouvu nelze uzavřít o celé pozůstalosti, protože jedna čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná k zvlášť projevení vůle zůstavitele. Pokud si však zůstavitel přeje dědici zanechat rovněž tuto čtvrtinu pozůstalosti, může tak zůstavitel učinit závětí. Nový občanský zákoník sice stanovuje, že své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit pořízením závěti, avšak k účinnosti zrušení se vyžaduje souhlas smluvního dědice učiněný ve formě notářského zápisu. Dědická smlouva tak poskytuje zůstaviteli a dědicům nejvíce právní jistoty k uspořádání jejich majetkových zájmů.

Dalším novým institutem dědického práva, který umožňuje upravit majetkové vztahy mezi dědici a zůstavitelem za jeho života, je zřeknutí se dědického práva. Institut zřeknutí se dědického práva může být vhodný v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní nějakého z dědiců. Nový občanský zákoník stanovuje ke zřeknutí se dědictví, že dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem a není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Smlouva o zřeknutí se dědického práva vyžaduje formu veřejné listiny, tedy notářského zápisu.

Zůstavitel a dědicové by měli být aktivní, aby předešli případným budoucím sporům a řádně uspořádali své majetkové zájmy za života zůstavitele. Tento článek může pouze nastínit, že v rámci dědického práva existuje mnoho institutů, které mohou pomoci předejít dědickým sporům. Lze tedy doporučit konzultovat s advokátem nebo notářem k řádnému uspořádání dědických vztahů.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

 

 

Červencový seriál. Omezení vlastnického práva při obtěžování imisemi

Vlastnictví není spojeno pouze s právy, ale také s povinnostmi. Vlastnické právo však může být omezeno pouze zákonem nebo smluvně. 

V rámci sousedských vztahů vznikají poměrně často spory z důvodu obtěžování hlukem, kouřem, odpady a jinými imisemi. Obecně zákon stanovuje, že vlastníkovi se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Občanský zákoník pro sousedské spory vymezuje zvláštní ustanovení o omezení vlastnického práva, které navazuje na výše uvedené obecné pravidlo.

Jakým způsobem občanský zákoník stanovuje uvedené ustanovení tzv. sousedského práva? Občanský zákoník výslovně stanovuje, že vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Občanský zákoník dále vymezuje, že se zakazuje přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Uvedené ustanovení se aplikuje na ochranu proti obtěžování imisemi v míře nepřiměřené místním poměrům, přičemž tato zákonná ochrana se neomezuje pouze na souseda, který bezprostředně sousedí s nemovitostí, jejíž vlastník takto obtěžuje druhé imisemi. Zákonná ochrana přísluší každému sousedovi, který je postižen nežádoucími účinky obtěžování imisemi. U každého obtěžování imisemi je nutné posuzovat, zda byla překročena určitá míra přiměřená poměrům, kdy se jinak bude posuzovat obtěžování hlukem z diskotéky v obytné nebo neobydlené části města. Při posuzování obtěžování imisemi se tak vychází z posuzování místních zvyklostní. Dalším příkladem může být rozdíl mezi chováním hospodářských zvířat na venkově, kde se předpokládá určité obtěžování pachy zvířat a chováním hospodářských zvířat ve městě.

Mezi nejčastější imise znepříjemňující život patří obtěžování hlukem. Pro posuzování, zda hluk je nepřípustnou imisí, je důležité zhodnocení intenzity hluku, doba, ve které probíhá rušení hlukem, či zda se jedná o obtěžování občasné nebo dlouhodobé, popř. dokonce úmyslné. Rovněž může pomoci zjištění, zda hluk překračuje limity stanovené nařízením vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Rozhodovací praxe soudů dokonce dovodila, že obtěžování hlukem může být za splnění určitých podmínek i hra na hudební nástroj.

Při hodnocení obtěžování imisemi v soudním sporu hraje zásadní roli uvážení soudu, který zkoumá, jaká je míra přiměřená poměrům v daném místě a pro konkrétní druh činnosti, která má způsobovat obtěžování imisemi. V dalším díle se blíže zaměříme na možnosti soudní ochrany proti obtěžování imisemi.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš

Červencový seriál. Soudní spor při obtěžování imisemi

V minulém díle jsme si obecně vymezili otázku omezení vlastnického práva, které se vztahuje k tzv. „sousedskému právu“. 

Nyní se blíže zaměříme na otázku soudního sporu při obtěžování imisemi.

Při obtěžování imisemi je vhodná tzv. negatorní žaloba, na základě které by měl soud stanovit škůdci povinnost zdržení se přesně vymezeného rušení imisemi. Žalobcem v takovém soudním sporu je zejména rušený vlastník pozemku dle výslovného znění zákona. Uvedení vlastníka pozemku jako žalující strany nejspíše předpokládá uplatnění zásady, že stavba je součástí pozemku pro případ ochrany vlastníka při rušení užívání jeho stavby. Dovozuje se však, že tuto žalobu je oprávněn podat i nájemce a každý, kdo užívá oprávněně nemovitost a je obtěžován imisemi.  Žalovaným je ten, kdo při užívání svého předmětu vlastnictví obtěžuje imisemi žalobce, přičemž rozhodovací praxe soudů dovodila, že žalovaným může být i nájemce bytu, který obtěžuje ostatní imisemi.

Žalobce je povinen unést v soudním sporu důkazní břemeno o obtěžování imisemi. Soud při posuzování obtěžování imisemi zejména zkoumá splnění podmínky, zda obtěžování imisemi překročilo míru přiměřenou místním poměrům a omezuje tak žalobce podstatně v obvyklém užívání pozemku, stavby, bytu, apod. Jestliže žalobce uspěje s žalobním návrhem, pak soud uloží žalovanému, aby se zdržel přesně vymezeného obtěžování imisemi. Pokud žalovaný nedodrží povinnost zdržet se obtěžování imisemi dle pravomocného a vykonatelného rozsudku, pak může žalobce podat návrh na výkon soudního rozhodnutí, kdy soud k vymožení práva žalobce ukládá žalovanému donucující pokuty (první pokutu až do výše 100 000 Kč a další pokuty již bez omezení).

Uvedená negatorní žaloba není jediným typem žaloby, kterou lze podat při porušení tzv. sousedských práv. Mezi další případné žaloby lze řadit žalobu na ochranu osobnosti při neoprávněném zásahu do práva na ochranu osobnosti a žalobu o náhradu škody při vzniku škody na majetku nebo zdraví.

Občanskoprávní žaloba by měla být podána v případě, že nestačí rozumná lidská dohoda a žalobce se pokusil před podáním žaloby nalézt mimosoudní řešení. Soudní spor je nákladný, kdy neúspěšná strana soudního sporu je povinna obvykle hradit poměrně vysoké náklady řízení druhé straně, která byla zastoupena advokátem.

Příprava žaloby a správné určení žalované strany není snadné. Před zahájením soudního sporu při obtěžování imisemi doporučujeme vyhledat advokáta k posouzení veškerých aspektů vašeho případu a zhodnocení nákladů na vedení soudního sporu.

Zdroj: JUDr. Zbyněk Drobiš