Říjnový seriál. Seniorské bydlení

Všem, kdož chtějí ve věku, jemuž se říká seniorský, důstojně bydlet a uvědomují si, že začít připravovat „bydlení podzimu života“ na poslední chvíli přinese pouze stres, je určen tento seriál. Představí možnosti, jež se nabízejí nejen seniorům, novinky i příklady dobré praxe.

První říjen je Mezinárodním dnem seniorů a naše aktuální téma je drobným dárkem, příspěvkem k tématu, které nabývá stále více na aktuálnosti, neb populace stárne a do roku 2060, jak vyplynulo ze statistik Evropská unie, bude třicet procent Evropanů patřit do věkové kategorie 65+, což není nijak optimistické zjištění, i když stálé prodlužování délky života lze považovat za velký úspěch medicíny. Odvrácenou stránkou tohoto trendu jsou však bohužel problémy, jenž začínají dopadat na ekonomiky států EU. A jedním z nejkomplikovanějších je právě otázka seniorského bydlení.

Státní fond rozvoje bydlení reaguje na výše uvedené skutečnosti cíleně a systematicky, a to pochopitelně nikoli jen prostřednictvím své webové platformy, Portálu o bydlení, ale především pomocí svých programů podporujících zlepšování kvality bydlení. Na seniory myslel ve speciálním projektu, který připravuje ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým a jehož výsledky brzy nabudou praktické podoby. Ale nejen o tom bude říjnový seriál. V jednotlivých tematických článcích poinformuje o projektech, hotových nebo ve výstavbě, vzniklých či vznikajících za pomoci finančních prostředků SFRB, představí programy podporující výstavbu seniorského bydlení, nezapomene na konkrétní příběhy.

Pokud vás budou zajímat další podrobnosti či budete potřebovat odpověď na některé otázky, pište na mail info@remove-this.portalobydleni.cz

 

 

Říjnový seriál. Seniorský cohousing – důstojné a nezávislé bydlení

„Kohauzing“, jak se ono cizí slovo v názvu článku vyslovuje, znamená spolubydlení. Nikoli jen mladých, což bývá obvyklé, ale nové možnosti nabízí právě seniorům.

Seniorské bydlení se v posledních letech stává celospolečenským tématem. Demografický vývoj signalizuje stárnutí společnosti a stát společně s různými organizacemi, spolky či církví je nucen na tuto situaci reagovat a připravit se na ni.

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo Národní program podpory stárnutí, běží programy pro přípravu deinstitucionalizace služeb pro osoby se zdravotním postižením a jednotlivé obce začínají hledat nové způsoby, jak vyřešit bydlení pro ty, kteří to nejvíce potřebují.

Stárnutí populace s sebou přináší zvýšenou poptávku po seniorském bydlení. Přináší ale také otázky, jakou formu by toto bydlení mělo mít. Většina společnosti se pravděpodobně shodne na faktu, že ideálním bydlením pro seniory je zůstat ve svém původním prostředí, tam, kde má člověk svoje kořeny i přátele. Ve chvíli, kdy senioři potřebují pomoci a rodina už například pomoci plně nemůže, lze potřebnou péči nebo pomoc zajistit i ambulantně. V životě mohou nastat ale i jiné situace, kdy ambulantní péče v místě bydliště již nevyhovuje nebo není dostatečná, a pro člověka je lepší se přestěhovat tam, kde mu bude lépe.

Cesta ke kvalitě

Stavby, které byly historicky spjaty s péčí o seniory, zajišťovaly přiměřenou pomoc dle možností především v návaznosti na zdravotní péči a zajištění celé ekonomie provozu. Sociálním a psychickým aspektům spojeným s kvalitou života, stárnutím a bydlením obecně, nebyla v těchto zařízeních většinou věnována větší pozornost, takže se odehrávaly spíše v osobní rovině vztahu mezi pečujícím a tím, o nějž se pečuje. Domy pro seniory tak víceméně vytvářely spíše neosobní a anonymní prostředí, které kvalitu života nedokázalo komplexně zabezpečit.

Částečná změna přišla v devadesátých letech 20. století, kdy společnost začala klást větší důraz na lidskou individualitu – větší domovy důchodců se měnily na domy s pečovatelskou službou či dobře vybavená geriatrická centra. Převládajícímu institucionálnímu charakteru těchto staveb se v mnoha případech snažili čelit architekti originálním řešením s vysokou architektonickou hodnotou, spojenou se změnou charakteru staveb a jejich měřítek.

Zatímco u nás měly tyto stavby většinou solitérní charakter a pozornost byla kromě formy stavby věnována více jejímu dispozičnímu a materiálovému řešení, v zahraničí se již bylo možné setkat s urbanistickými koncepty domů pro seniory podporujícími vyšší kvalitu bydlení, spočívající v utváření venkovních pobytových prostorů, které v široké škále mezi „veřejným“ a „soukromým“ vytvářejí různou míru intimity těchto prostorů, stanovují jejich význam a smysl využití.

Komunitní a vícegenerační bydlení

Právě definice vztahu mezi „soukromým“ a „veřejným“ je základní premisou komunitního či vícegeneračního bydlení pro seniory. Tyto formy bydlení mají schopnost vytvořit obytné prostředí, které člověku přináší různé benefity, pomáhá aktivizovat vazby mezi lidmi a zlepšuje nejen obecnou kvalitu jejich života, ale pomáhá prodlužovat i vitalitu a soběstačnost, čímž oddaluje případnou potřebu odejít do specializovaných zařízení.

U vícegeneračního bydlení rodina zůstává jádrem zabezpečení starších lidí, komunitní bydlení zase využívá možnosti vycházející ze vzájemné pomoci a sounáležitosti mezi spolubydlícími. Obě tyto formy mají přitom oproti standardnímu bydlení ve vlastním bytě specifické nároky na prostorové a dispoziční uspořádání. Jejich společnou základní podstatou je srozumitelné definování osobního a sdíleného prostoru. Aby tyto modely mohly fungovat, musí způsob sdílení společných prostor vycházet z dostatečné míry osobního prostoru a naplnění individuálních potřeb jednotlivých uživatelů. Teprve pak je člověk schopen využít potenciál a výhody sdíleného.

Tyto formy seniorského bydlení jsou výhodné také proto, že v nich senioři netrpí tak často pocitem osamění, jako když žijí sami, „uzavřeni“ ve svém vlastním bytě. I když považujeme setrvání starších lidí ve svých vlastních domovech, kde trávili podstatnou část života, za ideální řešení seniorského bydlení, je zde problém právě v samotě, kterou staří lidé prožívají znatelně hůře. Se stoupajícím věkem seniora se navíc zužuje počet známých, a někteří senioři dokonce čelí úplné samotě. V konečném důsledku se tento psychický stav může negativně podepsat i na stavu fyzickém. Omezením samoty ve stáří je naopak možné prodloužit fyzickou i duševní svěžest a hlavně soběstačnost stárnoucího člověka.

Cohousing – sousedské bydlení

Takovým prostorem, který starším lidem lidsky vyhovuje a zároveň jim pomáhá být aktivní, může být i forma seniorského cohousingu, totiž specifické formy bydlení, která propojuje individuální bydlení v samostatných bytových jednotkách se sdílenými prostory, napomáhající k vytváření společenských vazeb mezi jednotlivci. Výzkumy a studie potvrzují, že oprostí-li se člověk od větší stresové zátěže a žije-li v prostředí, které je uzpůsobené jeho rytmu, nárokům a potřebám, může se dožít vyššího věku. Zároveň jej toto prostředí udržuje v kondici a cítí se být v mnohem lepší duševní a fyzické pohodě, než jeho vrstevníci žijící v konvenčním prostředí.

Příkladem takového komunitního bydlení může být (poněkud výjimečný příklad z minulosti) „nejstarší sociální sídliště“ světa, tzv. Fuggerovo městečko v Augsburgu, které už v roce 1521 založil Jakob Fugger. Dodnes fungující bydlení se sestává ze 140 bytů v 67 řadových domcích pro 150 lidí. Velikost městečka byla jistě ovlivněna mnoha skutečnostmi, z pohledu sociální uchopitelnosti a soudržnosti představuje ale bydlení pro skupinu lidí, kteří se v tomto počtu ještě dokáží vzájemně poznat jmény. Zároveň soustřeďuje relativně vysoký počet osob, mezi kterými existuje sledovatelná a již poměrně vysoká pravděpodobnost nalezení alespoň jednoho bližšího, či dokonce přátelského vztahu. A pokud u každého z obyvatel existuje tato pravděpodobnost navázání spolupráce a porozumění alespoň s jedním dalším člověkem, zvyšuje se prostřednictvím nastavení počtu nájemců takového sousedství i míra spokojenosti bydlení v takovém prostředí. Za optimální velikost sousedství nebo komunity se v současné době považuje bydlení pro cca 50–100 lidí. Velikost takové skupiny ovlivňuje více faktorů, počínaje kulturními návyky příslušné společnosti až po formu a typologii staveb. Důležitým faktorem je také věková skladba skupiny. Pro seniory se vzhledem k jejich návykům, zvyklostem i k mentálním a fyzickým možnostem uvádí jako optimální počet pro vznik fungujícího společenství cca 15–35 osob. Pro osoby s fyzickým či mentálním handicapem se počet lidí ve skupině ještě zmenšuje.

Dánský model

Novodobá forma komunitního bydlení (původně určená pro smíšené skupiny obyvatel) vznikla v Dánsku na přelomu 60.–70. let a v 90. letech 20. století se rozšířila do celého světa. Jejím základním principem je sdílení společných prostor, vybraných činností spojených s bydlením a vzájemná (avšak dobrovolná) pomoc mezi jednotlivými nájemci nebo spoluvlastníky.

Prostřednictvím některých společných aktivit, společných ploch a doplňkových funkcí zvyšují obyvatelé cohousingu kvalitu svého života i při zachování osobní a ekonomické nezávislosti. Stejně jako u vícegeneračního bydlení lze fungující komunity dosáhnout pouze na základě maximálního respektování individuality a jasného vymezení soukromých a sdílených prostor.

Základ každého cohousingu tvoří plně vybavená samostatná privátní jednotka (domek či byt), která by měla vždy být zárukou dostatečné míry osobního prostoru. Naplnění individuálních potřeb a dostatečný pocit soukromí jedince jsou totiž zásadní pro fungování celého společenství. Teprve potom může dojít k plnému využití společných prostor a ocenění této kvality jejich obyvateli.

Specifické potřeby

Návrh pohodlného komunitního seniorského bydlení se od toho standardního liší hlavně existencí již zmíněných specifických nároků na prostorové a dispoziční uspořádání nejen osobního, ale především sdíleného prostoru. Mělo by být jakýmsi prostorovým obrazem cílených sociálních vztahů. Pokud je takovýto druh bydlení dobře navržen, odměnou může být kvalitní bydlení ve fungujícím společenství lidí, kde se jednotlivec necítí osamocen, a kde si navíc lidé dokážou vzájemně pomoci. Tato pomoc je však v každém případě dobrovolná. Nastavený systém vede k jisté míře soběstačnosti i ve velmi pokročilém věku a obyvatelům cohousingů je tak dána určitá jistota osobní důstojnosti, na kterou často v zařízeních pro seniory nezbývá prostor.

Pokud lidé ve svém životě čelí osamocení nebo více touží po aktivním životě, na který nechtějí být sami, často právě díky výše uvedeným specifikům tohoto typu bydlení dávají přednost životu v cohousingu. Jeho rozvoj a zvyšující se oblíbenost ve světě, především mezi seniory, souvisí právě s naplňováním sociálních a emociálních dimenzí kontaktů realizovaných v tomto prostředí. Tento fakt se podle výzkumu v této oblasti zdá být z hlediska kontextu možné péče o seniory podstatnější než pragmatická a konkrétní forma pomoci lidem v tísni.

U této formy bydlení je velmi důležité její zapojení do širších měřítek obytného prostředí obce, aby nedocházelo k omezení sociální integrace. Komunitu zde můžeme chápat jako širší rodinu zapojenou do kontextu sousedství, ulice, lokality, čtvrtě atd. Na společenské zapojení by měla navazovat dostupnost občanského vybavení v okolí. Prostředí by mělo být navrženo bez bariér, a to nejen těch fyzických. Základem je vytvoření takové míry soukromého a společného, která odpovídá skutečným nárokům a potřebám.

Zdroj: Ing. arch. David Tichý, Fakulta architektury ČVUT, Praha; redakčně upraveno

Říjnový seriál. Formalita

Senioři jsou často vystavováni atakům, které se skrývají za pěkné chování a „přátelské“ úsměvy. Cílem takových akcí je většinou připravit majitele-seniora o byt.

Paní Vávrová bydlela dříve ve státním bytě na základě dekretu z roku 1970. V rámci převodu majetku státu na obce byl dům na začátku 90. let převeden do majetku obce a v roce 2008 dům odkoupila od obce soukromá společnost. Paní Vávrová v té době užívala byt sama, protože manžel zemřel, děti založily vlastní rodiny a začaly bydlet jinde. Zástupce společnosti, která dům vlastnila, pan S. navštívil nájemnici v domě a přinesl k podpisu novou nájemní smlouvu s tím, že tím získá garanci dalšího spokojeného bydlení. Dále uváděl, jak se chystají dům opravit, zateplit fasádu, pořídit nový výtah a zkultivovat okolí domu. Paní Vávrová mu dokonce nabídla kávu a pozvala do bytu a pan S. vytáhl z tašky desky, ve kterých byla nová nájemní smlouva a předal ji rovnou k podpisu i s psacím perem. Současně tvrdil, že se v podstatě jedná o malou formalitu. Nájemkyně smlouvu, aniž by si ji přečetla, podepsala a vůbec jí nedošlo, že podepisuje souhlas se zvýšením nájemného a zhoršení podmínek pro nájem bytu. V závěrečné části smlouvy bylo uvedeno, že smlouva je podepsána svobodně a bez nátlaku.

Druhý den se nájemkyně bavila se sousedkou a zjistila, že také ji navštívil zástupce pronajímatele s návrhem nové nájemní smlouvy. Sousedka však odmítla smlouvu podepsat s tím, že se nejdříve dojde zeptat do občanské poradny, kterou ve městě vede odborně zaměřené občanské sdružení. Tam jí sdělili, že žádnou novou smlouvu podepisovat nemusí, protože platí smluvní vztah o nájmu bytu odvozený z tehdejší dohody o užívání bytu, která byla uzavřena na základě dekretu o přidělení. Jaké z toho vyplývá ponaučení?

V ustanovení nového občanského zákoníku je upraven též způsob sjednávání nájemného. Sjednání změny nájemného nevyžaduje změnu nájemní smlouvy ani sepsání smlouvy o nájmu bytu. Nově sjednané nájemné by mělo být v místě a čase obvyklé, což může být někdy problematické. Výše nájemného je ovlivněna polohou, vybavením, stářím, obslužností a velikostí konkrétního bytu a ideální by bylo, kdyby v každé obci existovalo zrcadlo nájemného (cenová mapa), které by bylo základním vodítkem pro stanovení nájemného konkrétního bytu.

Zákon stanovuje lhůty pro sjednání písemné dohody o nájemném, a to do 2 měsíců od obdržení návrhu. Zákon též stanovuje lhůtu pro podání návrhu na určení nájemného k soudu, nedojde-li k odsouhlasení návrhu jedné ze stran stranou druhou. Tato lhůta je tříměsíční a začíná běžet po vypršení lhůty pro sjednání dohody. Pokud majitel domu (pronajímatel) požaduje navýšení nájemného, není třeba reagovat okamžitě. Poraďte se v klidu s odborníky, případně se členy rodiny, podívejte se na nabídky inzercí a porovnejte požadovanou výši nájemného s nabídkami za srovnatelné byty. Pokud nebudete souhlasit s novou výší nájemného, kterou požaduje pronajímatel, pokuste se jednáním navrhnout a dohodnout částku jinou. Je třeba však upozornit, že pokud se s pronajímatelem nedohodnete, existuje určité riziko, že nájemné v místě obvyklé stanoví na návrh pronajímatele soud, a to s účinností ode dne podání návrhu k soudu. Pokud nemáte dostatek prostředků na úhradu nákladů na bydlení a současně splňujete zákonné podmínky, můžete požádat místně příslušný úřad práce o příspěvek na bydlení. Na tento příspěvek vzniká nárok uživateli bytu, jehož domácnost vynakládá na bydlení více než 30 % příjmů (v Praze 35 %), při splnění dalších podmínek. V odůvodněných případech, když ani tato forma státní sociální pomoci nepomůže, lze požádat o dávku v hmotné nouzi, tzv. doplatek na bydlení.

Zdroj: Ing. Milan Taraba, Sdružení nájemníků

 

 

 

 

Říjnový seriál. Jsem tady ještě doma?

Stejně se jmenuje projekt Diakonie Českobratrské církve evangelické, jehož výstupem je i příručka o možnostech úprav v domácnostech seniorů.

O příručce jsme informovali na jiném místě Portálu, inspirovala nás ovšem k dalším otázkám, které jsme položili Tereze Provazníkové, realizátorce projektu „Jsem tady ještě doma?“ a administrátorce projektu „Podpora laické péče“.

Komu Diakonie ČCE pomáhá?

Diakonie poskytuje služby seniorům, lidem se zdravotním postižením i lidem v nouzi. Obrací se na nás například ti, kteří už se o sebe nedokáží postarat, nebo jejich blízcí, a to bývá možná častější.

Jaké služby určené seniorům poskytujete?

Jedním okruhem jsou terénní služby, tedy pečovatelské a ošetřovatelské služby a osobní asistence u lidí, kteří nežijí v domovech pro seniory či jiných sociálních zařízeních, ale zůstávají ve svých domácnostech a už se o sebe zcela nedokáží postarat. Naši pracovníci za nimi docházejí, pomáhají jim s nákupy, úklidem, osobní hygienou, ale i s vyřizováním všeho potřebného, například na úřadech. Služba je placená. Součástí je poradenství, například informování o tom, na jaké dávky má senior nárok a podobně.

Poskytujeme i služby pobytové v týdenních stacionářích. Týdenní stacionář funguje od pondělí do pátku, realizujeme tu různé volnočasové aktivity a snažíme se podporovat dovednosti seniorů, tedy v důsledku nám jde o to, aby byli schopni se co nejdéle postarat sami o sebe. Do pobytových služeb patří ještě domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, které jsou určeny především pro lidi s demencí. Odlehčovací služby mají za cíl odlehčit rodině v péči o seniora, protože když například trpí různými formami demence, jsou domácí pečovatelé vystaveni náročné, fyzicky i psychicky vyčerpávající práci.

Posledním okruhem jsou ambulantní služby, sem spadá například denní stacionář, centra denních služeb, kam chodí klienti přes den, a tak se kombinuje péče v domácím prostředí a ve službě.

Pobyt v denním stacionáři ale předpokládá, že se tam senior nějakým způsobem musí dopravit. Co když se obtížně pohybuje?

Seniory většinou přiváží někdo z rodiny, ale pokud třeba rodina nemá k dispozici automobil, tak ve většině případů Diakonie může dopravu zařídit.

Podílíte se na realizaci hned dvou projektů Diakonie. Můžete je přiblížit?

Naše projekty mají celostátní působnost a nespadají ani do jednoho typu služeb, o nichž jsme hovořili. Podpora laické péče cílí na ty, kteří se doma starají o svého blízkého. Projekt je primárně vzdělávací. Dám příklad: maminka nebo tatínek upadne, zlomí si nohu, z nemocnice odchází do domácí péče. Co teď? Rodina neví, co má dělat, protože se pochopitelně nejedná o pouhé vaření čaje, a my se ji proto snažíme na takovou situaci připravit. A nejde jen o informace zdravotnické, vzdělávání je zaměřeno i na oblast sociálně-právní, psychologickou, na základy komunikace s takto starým a nemocným pacientem. V současné době se zaměřujeme především na lidi pečující o geriatricky nemocné a umírající.

Jaký je zájem veřejnosti?

Velký, ale liší se podle regionů. Největší zájem je na Moravě.

Čím si to vysvětlujete?

Domnívám se, že na Moravě je více zachována struktura tradiční komunity, je tam víc tradičních vesnic a generace se přirozeně střídají v jisté pospolitosti života. Je tam i vyšší míra religiozity a osobně si myslím, že se jedná i o regiony chudší, takže spíš než po sociální službě sáhnou lidé po domácí péči. Nehledě na to, že dostupnost některých služeb je velmi nízká. Pro projekt Podpora laické péče jsme připravili různé brožury i videa, které je možné najít na našem webu a stáhnout si je.

Na vašem webu funguje i poradna.

Ano, spolupracujeme s lékaři, právníky, psychology, duchovními. Každý, kdo naši pomoc potřebuje, může volat na bezplatnou poradenskou linku 800 915 915. Jen podotýkám, že služba nenahrazuje záchranku, ale jde o podpůrnou pomoc. Pokud by někdo potřeboval svůj problém projednat podrobněji a osobně, může navštívit naše poradny v regionech, většinou ve střediscích Diakonie. Podařilo se nám také otevřít poradenská střediska přímo ve Vinohradské nemocnici a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

A projekt Jsem tady ještě doma?

Právě teď na podzim vyšla brožura se stejným názvem a jejím cílem je poskytnout seniorům informace, jak upravit svůj byt tak, aby se v něm cítili komfortně. Demografická data jsou nepříznivá, populace rychle stárne a z výzkumů vyplývá, že 80 % seniorů nechce žít v domovech pro seniory a podobně, ale přeje si zůstat doma. Sociální služby nebudou mít dostatečnou kapacitu, aby dokázaly tuto populaci pokrýt, takže se snažíme podporovat seniory v tom, aby mohli zůstat co nejdelší dobu doma.

Řešením je přestavět svůj byt na bezbariérový?

Je to jedno z řešení, i když se jedná možná o náročný zásah. Na druhou stranu jsme v příručce vycházeli z toho, že senioři nemají tak velké příjmy, nemají třeba ani našetřeno, ani jim úpravy nemohou zaplatit jejich děti. Hledali jsme proto takové způsoby úprav, které by posloužily stejně účinně, jako když kompletně přestavíte koupelnu na bezbariérovou a utratíte za to dejme tomu dvě stě tisíc korun. Příručka ovšem dává jenom některé tipy, nenajdete zde řešení pro všechny situace.

Bude to efektivní?

Bude, alespoň po určitou dobu. Například je možné používat kompenzační pomůcky, a dokonce požádat o příspěvek na ně, odstranit prahy v bytě, bydlím-li v domku a ložnici mám v prvním podlaží, přestěhovat ji do přízemí, bydlím-li v paneláku bez výtahu, uvažovat o výměně bytu do přízemí nebo o alternativních způsobech bydlení. Když ale nastane situace, kdy senior už v domácím prostředí sám zůstat nebude moci, pak se nadá nic dělat a je čas hledat jiné možnosti.

Jenže v případě úprav „s penězi“ i „bez peněz“ to předpokládá připravit se včas, ne?

Ano, a dělat změny postupně. Když se totiž senior k úpravám a změnám rozhodne sám, snáší je líp, než když mu děti po té, co třeba ze dne na den přestane chodit, před očima přestavují byt.

Změna je tedy největším problémem seniorského věku?

Ano, ochota cokoli změnit, i když je to ku prospěchu. My Češi jsme všeobecně konzervativnější, nepřejeme si změny. A zároveň si také nechceme připustit, že nás čeká stáří a že budeme díky pokrokům medicíny žít déle než naši předkové a že nám to přinese problémy, které bychom se mohli alespoň pokusit předvídat a začít se na ně připravovat.

Téměř to vypadá, že je potřeba začít se na stáří připravovat už po padesátce…

Dalo by se to tak říct. V tomto období máme ještě dost sil a prostředků, ale také dostatečnou ochotu cokoli měnit. V malém i velkém rozsahu.

Zdroj: Portál o bydlení

 

 

Říjnový seriál. Jedna střecha, dvě generace aneb Mému spolubydlícímu je devadesát

Projekt Jedna střecha, dvě generace je originálním francouzským způsobem cohousingu, který „sestěhovává“ studenty se seniory.

Princip takovéhoto spolubydlení je jasně daný – něco za něco. To ovšem není žádný převratný objev, stejně funguje bydlení pod jednou střechou, i pokud v jediném pronajatém bytě spolubylí více studentů, ostatně studentská kolej je toho příkladem par excellence. Avšak soužití věkově výrazně rozdílných generací může přece jen mít svá úskalí.

Bydlet pod jednou střechou se seniorem, který není naším pokrevním příbuzným, vyžaduje domluvit si přesná pravidla předem, a ta by se měla odrážet od jedné důležité skutečnosti: student se zaváže, že se vzdá hlučných večírků a podobných aktivit (a ne nepodstatný bonus spočívá v tom, že někdy může bydlet zcela zdarma), a senior zase nebude zaměňovat spolubydlení za sociální péči. A další zásadní věc – tento způsob společného soužití ve Francii organizují specializované asociace (Le Parisolidaire, logement solidaire atd.), z nichž většina působí ve velkých městech.

Jeden příklad z mnoha

Lixin přišel z Číny do Paříže studovat práva a ve svých 24 letech se nastěhoval ke Colette, jednadevadesátileté Pařížance, žijící v samém srdci metropole, v Latinské čtvrti. Lixin sehnal ubytování přes asociaci Ensemble 2 générations. „Výměnou“ za bydlení v tomto luxusním místě se například stará o mytí nádobí, čas od času chodí s Colette na procházky, ale především jí svou přítomností dává pocit bezpečí, a to především večer a o víkendech. Krom toho měli oba příležitost rozšířit obzory života, zvlášť co se kulturních zvyklostí týče.

Lixinovy poznatky

 „Je to jistě příjemný způsob existence z hlediska finančního, ale jde především o vztahy, a ty můžou být velmi vřelé. Například když jsem se nastěhoval, uspořádala Colette společně se svými sousedy malou oslavu. Před tím, než jsem u ní začal bydlet, jsem měl příležitost žít několik měsíců v malém bytě, ale cítil jsem se tam osamělý, chyběla mi moje rodina. U Colette jsem našel klidný prostor, kde se mi pracuje mnohem lépe, než když jsem žil sám. Společně večeříme, každý den v osm, ale oba si připravujeme to, co nám chutná. Každý také máme samostatnou poličku v lednici. Společně se díváme na televizi, i když častěji si povídáme o literatuře, Colette mi doporučuje filmy, které bych měl vidět. Nejraději ale mám, když mi vypráví o svých životních zážitcích, o době války, o svém hereckém a žurnalistickém povolání. Existují pochopitelně třecí plochy, ale to je normální. Často jí musím být k dispozici, a to i v noci, ale vždycky se nějak domluvíme. Beru Colette spíš jako svou babičku a péči o ni nechápu jako závazek, ale obohacení.“

Zkušenosti Colette

„Už jsem tady docela dlouhou dobu, ale od určitého věku je to poněkud riskantní. Ve chvíli, kdy mi asociace představila Lixina, jsem hned věděla, že když mu nabídnu pokoj, on mi nabídne něco na oplátku. Lixin je velice seriozní, velice spolehlivý a dochvilný. Jeho přítomnost mě uklidňuje, a protože jsem upovídaná, mám někoho, s kým mohu mluvit. Chodíme spolu na malé procházky, a když byly prezidentské volby, doprovodil mě k nim. Mám mnoho přátel mnoha národností, zajímám se o svět, který mě obklopuje, a oceňuju, že mi Lixin umožnil poznat jinou kulturu, jinou tvář existence světa. Díky našemu soužití jsem si uvědomila, že i ve svém věku na sobě musím pracovat. Když mi totiž Lixin jednou v létě oznámil, že na pár týdnů pojede domů do Číny, velmi špatně jsem zareagovala, protože jsem na to nebyla připravená. Pak jsem si ale uvědomila, jak velmi jsem sobecká, a omluvila jsem se mu. On se ale nakonec rozhodl pozvat rodiče do Paříže a léto strávil se mnou. Jenže pro příště už vím, že to musím být já, kdo zařídí, abych léto netrávila sama…“

Co říci na závěr? V každém případě dobrá životní zkušenost, ať vám je dvacet či devadesát. A jak se píše na stránkách jedné z organizací, která tento „cohousing“ organizuje – jedná se o ideální způsob bydlení pro ty, kteří právě opustili maminku a tatínka a nechtějí se cítit osamělí… což ani senioři nechtějí.

Zdroj: L´Etudiant

 

 

Říjnový seriál. Nová Véska a Slatinice

Přijměte pozvánku do Moravskoslezského a Olomouckého kraje. V obcích, jejichž jméno jste si přečetli v titulku, vzniklo zajímavé bydlení pro seniory.

Už na počátku dodáváme, že ve Slatiních, přesněji řečeno v Lázních Slatinice nedaleko Olomouce, se zatím pilně staví, ale investor projektu Patrik Němec plánuje areál otevřít 1. května 2016. A termín hodlá dodržet. Škola života, jak charakterizoval své pracovní zkušenosti z USA i z reklamní agentury, jejíž zahraniční majitel nastavil dosti striktní pravidla práce, což souviselo i s pracovním nasazením zaměstnanců, ho naučila systematičnosti, pečlivosti a cílevědomosti: „Někdy jsem asi důslednější, než je obvyklé,“ říká, „chci totiž, aby lidé dodržovali to, na čem se dohodneme, protože i já takové dohody dodržuji. Mám prostě rád, když se ctí pravidla, a to je jeden z důvodů, proč se mi se SFRB dobře spolupracuje. Někdo může argumentovat složitější administrativou a náročností podmínek a bude mít pravdu, ale zase vcelku bezpečně víte, co se od vás očekává, a zároveň je jasné, že to, co se domluví, se neočekávaně nezmění.“

Do stejné řeky? Hned několikrát

Patrik Němec je též investorem projektu Nová Véska u Bruntálu a stejně jako v případě Slatinic požádal o úvěr u SFRB. Pro upřesnění dodáme, že se jedná o Program Výstavby, z nějž je možné čerpat finanční prostředky na výstavbu pro vymezenou skupinu obyvatel (kam senioři patří), ale i na klasické nájemní bydlení.

„Z Bruntálu pocházím, a i když už dlouho žiju v Praze, mám ke svému rodnému městu stále citový vztah. Nejdřív jsem si myslel, že na pozemcích, které jsem v Nové Vésce zainvestoval, postavím rodinné domky, jenže krize v roce 2009–2010 mě nasměrovala úplně jinam. Nepopírám, že na samém počátku byl obchodní záměr, ale promítly se do toho i osobní zkušenosti s prarodiči, které jsem měl hodně rád a vážil jsem si jich, a výsledkem nakonec jsou Rezidence Slatinice a Nová Véska.“

Budeme-li citovat ze stránek obou zmíněných rezidencí, „nabízejí soběstačným seniorům komfortní, bezpečné a cenově dostupné bydlení v malometrážních bytech“. Nová Véska disponuje 29 byty (2 + kk a 1+ kk) a s výjimkou jednoho jsou již všechny obsazené; Slatinice nabídnou 31 bytů (2 + kk a 1 + kk), a přestože se zatím nacházejí ve stadiu hrubá stavba, už dva byty jsou rezervované.

Z třetího úvěru, o nějž Patrik Němec u SFRB zažádal a který je momentálně ve schvalovacím řízení, by chtěl čerpat prostředky na přestavbu bývalé knihovny v Bruntále, kde by mělo vzniknout 16 malometrážních bytů. „Tento projekt není primárně určen pro seniory, neboť se jedná o třípatrovou budovu bez výtahu. V přízemí však vzniknou čtyři bezbariérové byty, ty je možné k seniorskému bydlení využít, ostatní byty budou ale tzv. startovací,“ vysvětluje investor.

Jak stavět pro seniory

Potřebné informace, jak stavět co nejkomfortnější a nejúčelnější seniorské byty, se získávají jedině praxí. Lze sice vyjít z poznatků ostatních stavitelů, z podrobných rešerší, nicméně i po všech zkušenostech… co kraj, to originální požadavek, chtělo by se říci. „Jsem zvědav, o jaký typ bytu bude ve Slatinicích zájem,“ podotýká Patrik Němec, „na základě zkušeností v Nové Vésce jsem se rozhodl postavit více bytů 1 + kk, protože právě o ně byl větší zájem, ale v ještě nedostavěných a nepropagovaných Slatinicích už jsou obsazené dva 2 + kk.“

A velmi podobné je to s novými trendy bydlení. „V odborných diskuzích jsem se dočetl, že v bytech určených pro seniory je nejvhodnější zabudovávat topení do podlahy, že je to pohodlné, komfortní, efektivní. Přestože investice na vybudování podlahového topení jsou vyšší, má tedy Rezidence Nová Véska podlahové vytápění. Výsledek? Senioři regulují teplo tak, jak jsou zvyklí. Okny. Termostaty ignorují. Takže Slatinice budou mít otopnou soustavu klasickou, s radiátory a manuálním ovládáním, byť s termohlavicemi. Čas ukáže, zda se jedná o správné řešení. Jsou to ale jen běžná provozní úskalí. To nejdůležitější se mi doufám povedlo. Všichni, kteří v Nové Vésce bydlí, nebo ji navštívili, říkají, že se jim tam líbí a že podobně vydařený projekt ještě neviděli. A z toho mám pochopitelně radost a dobrý pocit.“

Rezidence Slatinice i Nová Véska vznikly, jak jsme již zmínili, z Programu Výstavby se zaměřením na vymezené skupiny obyvatel. SFRB takovýchto projektů celkově zatím podpořilo osm, z čehož tři už slouží svému účelu (Nová Véska, Medlov, Chlebičov u Opavy), další se začínají budovat, budují či jsou před dokončením (již zmíněné Slatinice, Čáslav, Lysá nad Labem, Trnová, Jablonec nad Nisou). Vědomí, že se lidem v takto postavených domech dobře žije, je jistě potěšující nejen pro investory a stavitele.

Zdroj: Portál o bydlení

 

 

Říjnový seriál. Škola a dům pro seniory v jednom

Ve vísce Souvigny-de-Touraine, vzdálené zhruba čtyřicet kilometrů od Tours a čítající čtyři sta obyvatel, otevřeli školu a domov pro seniory pod jednou střechou.

Rarita, alespoň ve Francii určitě. Žádné podobné zařízení tam zatím nikde jinde nenajdete. Sedmdesát osm žáků místní základní školy a dvacet čtyři seniorů starších šedesáti let (taková je kapacita zdejšího domova), schopných se o sebe postarat, protože lékařská péče zajištěna není, se bude moci den co den potkávat v jídelně – hluk tam jistě bude rozhodně větší, než bývá v zařízeních pro seniory obvyklé –,  ve společenském sále, v knihovně, ale i na zahrádce, kde se pěstuje zelenina, a učitelé se nebrání ani občasným návštěvám „babiček a dědů“ v hodinách.

Souvigny-de-Touraine je nejmenší obcí kantonu Ambroise, o výstavbě zmíněného zařízení se začalo uvažovat před pěti lety a v roce 2013 byl projekt oficiálně představen médiím. Jak se vyjádřil starosta obce, „zpočátku nad námi lidé ohrnovali nos, ale my to nevzdali a pustili se do stavby jako lvi.“

Část seniorská

Rezidence čítá 20 jednolůžkových a dva dvoulůžkové pokoje, vchod do této její části je nezávislý na vchodu do školy. Každý byt má svou kuchyni a obývací místnost a je projektován tak, aby se v něm dobře pohybovali lidé se sníženou schopností mobility. Senioři si mohou prostory zařídit tak, aby se v nich cítili dobře. Všechny byty mají přístup na krytou lodžii.

Škola

Samostatný vchod, tři třídy; ředitelna a sborovna ve vstupní hale objektu. Školní dvůr spojuje prostory školy s atriem, které už náleží seniorům, ale vše je vyprojektováno tak, aby v něm senioři nalézali potřebný klid po celý den.

Společně nejen v jídelně

Jídelna a společenská místnost slouží seniorům i škole. V kuchyni je možno jak vařit, tak ohřívat jídlo přinesené zvenku, ale i grilovat. Společenská místnost funguje zároveň jako jakési informační centrum, je tam i knihovna, ale může se též proměnit v hernu či studovnu.

„Je to sen,“ reagovala Doris, devětasedmdesátiletá obyvatelka rezidence na dotaz, jak je v novém bydlišti spokojena. Pochvaluje si i to, že den co den obědvá se třemi či čtyřmi desetiletými školáky u jednoho stolu.

A děti? Zpočátku prý byly z tohoto způsobu soužití trochu překvapeny, ale nakonec usoudily, že stálá přítomnost „babiček“ v prostorách školy jim nevadí, naopak.

Projekt v číslech

Škola:

·         1 315 642 eur, část výdajů šlo ze státních peněz, část z regionálních, přispěly i zainteresované organizace.

Seniorská část:  

·         3 250 000 eur, část výdajů kryta z půjčky, jíž si sjednala organizace MAPRA, která zařízení pro seniory staví, část z regionálních zdrojů – stejně jako v případě školy přispěly zainteresované organizace a donátoři.

Regionální francouzský tisk věnoval projektu v Souvigny-de-Touraine značnou pozornost. Při té příležitosti nešlo nevzpomenout si na jihomoravské Vranovice (cena SFRB v soutěži Stavba roku 2014), kde téměř v tichosti funguje něco obdobného – i když školní budova není součástí objektu.

Zdroj: Radio France, Portál o bydlení

Foto: Radio France

Říjnový seriál. Seniorské bydlení v kostce

Přinášíme informace, které vám pomohou zodpovědět mnohé otázky týkající se (nejen) výstavby, přestavby či úprav v bytech nebo domech seniorů.

Budeme-li uvažovat o etapě života, jež má nepříliš povzbudivé pojmenování – stáří –, mnoho pozitivních myšlenek nás možná nenapadne. Zbytečně. I toto období se dá za určitých podmínek (jistě, vyloučíme-li komplikované a vleklé choroby) prožít plnohodnotně a komfortně, čímž ovšem nemyslíme „život na zámku“, ale v bytě nebo domě, kde se budeme cítit příjemně, a nic nám nebude bránit v bezpečném pohybu.

Zde je několik možností, kterých lze využít:

·         stavíme bytový dům se státní podporou,

·         stavíme rodinný dům ekologicky a bezbariérově,

·         upravujeme bydlení na bezbariérové,

·         potřebujeme si spočítat náklady na rekonstrukci koupelny,

·          hledáme jiný způsob bydlení, než je dosavadní.

Pokud se ocitneme v bytové nouzi:

·         akutní pomoc,

Rozhodneme se odejít do domova pro seniory:

·         jak ho vybrat,

·         jak se tam žije,

·         jak zjistíme jeho kvalitu.

Potřebujeme nemovitost prodat a pořídit si jinou:

·         na co se připravit.

Naše příjmy jsou malé:

·         na jaké dávky máme nárok.

Zdroj: Portál o bydlení