4. února 2023

Téma: Principy návrhu obalových konstrukcí – otvorové výplně

Otvorové výplně zahrnují především okenní konstrukce a balkonové dveře. Z energetického hlediska jsou nejslabším článkem obvodového pláště budovy.

To platí zvláště u budov energeticky úsporných, jejichž pláště se vyznačují velmi vysokou izolační schopností a součinitel prostupu tepla otvorových výplní je několikanásobně horší, než u neprůsvitných částí obvodového pláště. Uvážíme-li však, že u tohoto typu budov profitujeme i ze solárních zisků otvorových výplní, orientovaných v osluněné expozici, není návrh plochy okna a jeho konstrukčního řešení zrovna lehkým úkolem. Situace je navíc komplikována i faktem, že pokud v zimním období užíváme plochu okna pro přístup solární energie do budovy, je třeba v letním období naopak zabránit nežádoucímu přehřívání interiéru.

Tepelněizolační schopnost okna je vyjádřena pomocí součinitele prostupu tepla okna Uw, který je závislý na součiniteli prostupu tepla rámu okna Uf, součiniteli prostupu tepla zasklívací jednotky Ug a podílu ploch těchto konstrukcí na celkové ploše otvorové výplně.

Zasklívací jednotku obvykle tvoří izolační dvojsklo, případně trojsklo, kdy v případě aplikace speciálních úprav lze dosáhnout hodnoty součinitele prostupu tepla až kolem 0,6 W/m2K. Důležitou roli hraje i materiál distančního rámečku zasklívací jednotky – ideální jsou v tomto případě vyztužené plasty. Samotná konstrukce okna může být ze dřeva, plastu, hliníku, nebo se využívá kombinace těchto materiálů, například dřevěné rámy opatřené z vnější strany hliníkovými profily, které zajišťují vysokou životnost a minimální nároky na údržbu okna. U energeticky úsporných budov se často především z environmentálních důvodů preferují okna dřevěná. Z tepelněizolačního hlediska je důležitá i stavební šířka okna, která se postupem doby zvýšila z původní šířky rámů o hodnotě 68 mm až na šířku okolo 110 mm.

S ohledem na možnost využití solárních zisků v zimním období je výhodné použití skel bez speciálních povrchových úprav, redukujících tok solárního tepla do interiéru. V letním období je pak nezbytné zajistit tepelnou stabilitu prostoru vhodnou formou clonění. Jako ideální se jeví vnější clony ve formě lamel, kterými lze manipulovat a umožňují jak zaclonění interiéru, tak i zajištění nezbytné světelné pohody.

Důležitá je i průvzdušnost funkční spáry okna, to znamená spáry mezi okenním rámem a okenním křídlem. Současný stav techniky umožňuje realizovat tuto spáru s téměř dokonalou těsností, kdy infiltrace venkovního studeného vzduchu do interiéru je téměř nulová a nezbytné větrání musí zajistit uživatel objektu otevíráním oken. V poslední době se u energeticky úsporných budov stále více uplatňuje energeticky vysoce efektivní řízené větrání s rekuperací.

Osazovací spára, tzn. spára mezi konstrukcí okna a ostěním, musí být řešena s nejvyšší mírou vzduchotěsnosti a parotěsnosti. Proto se tato spára kryje z vnitřní strany parotěsnou fólií a ze strany vnější protidešťovou difuzní fólií. Obvykle se užívá samolepicích prvků, které zajišťují spolehlivé a dlouhodobě funkční napojení na konstrukci okna i ostění. Právě osazení okenní konstrukce do ostění je spojeno s nebezpečím vzniku výrazných tepelných mostů. Zvláště rizikové je osazení okna pří použití ETICS, ale obvykle je možné osadit rám okna do kontaktu se zadním lícem zateplovacího systému a předejít tak problematickému izolování ostění.

Zdroj: ČKAIT

Foto: Pixabay

X