8. února 2023

Vypořádací podíl insolvenčnímu správci

Naše bytové družstvo řeší splacení družstevního podílu bývalé členky družstva insolvenčnímu správci. Naše bytové družstvo by podle nás mělo zaplatit vypořádací podíl podle stanov.  Argument protistrany ovšem je, že vypořádací podíl nelze oceňovat jeho účetní hodnotou, ale je třeba jej ocenit hodnotou tržní. To je částka asi pětinásobně vyšší. Vyplývá to prý z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2018, sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 67/2019. Jak to tedy je? Mají přednost stanovy, nebo judikát?

Za účelem zodpovězení vašeho dotazu je nutné zabývat se (alespoň částečně) závazností soudních rozhodnutí v poměrech českého právního řádu. Český právní řád patří do tzv. kontinentálního právního systému, jenž je založený především na psaném právu. Práva a povinnosti jednotlivých subjektů stanovuje zákonodárce prostřednictvím psaných právních předpisů (zákonů, nařízení, vyhlášek apod.).

Úkolem soudů pak není právo vytvářet (jako v angloamerickém systému práva), ale nalézat jej. V poměrech České republiky jsou soudní rozhodnutí pouze aktem aplikace práva, kdy soudy podřazují konkrétní právní případ pod již existující právní normu, nikoliv aktem tvorby práva. Vedle závazného stanovení práva a povinností pro účastníky konkrétního právního případu přináší soudní rozhodnutí určitý obecný výklad již existující právní normy.

Na rozdíl od angloamerických právní kultury, ve které mají precedentních rozhodnutí normotvornou povahu a jsou obecně závazné, v našich poměrech neplatí, že by nižší soudy byly při svém rozhodování judikaturou vyšších soudů formálně vázány. České soudy se tak mohou od judikatury své a vyšších soudů odchylovat. To ostatně potvrzuje i znění Ústavy, podle kterého jsou soudci při svém rozhodování vázáni pouze zákonem, příp. zákony ústavními. To však neznamená, že by judikatura (a to především vyšších soudů) byla zcela irelevantní a existovala zde zcela bezvýhradná absence vázanosti soudní judikaturou.

Odpověď – 2. část

Jak jsem již předesílal výše, soudní rozhodnutí představují určitý výklad jednotlivých právních norem. S ohledem na zásadu právní jistoty, zásadu předvídatelnosti práva a princip legitimního očekávání pro adresáty práva, by tento již učiněný výklad však měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů pro změnu judikatury. Soudce musí zvažovat, zda je dřívější judikatura na rozhodovanou kauzu aplikovatelná, zvážit použitelné právní principy, společenský vývoj apod.

Nejvyšší soud v tomto směru výslovně uvádí, že „i když právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem (…) je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem nelze s předmětným judikátem ztotožnit.“

Jinde pak Nejvyšší soud uvádí, že „skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí. Jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.“

Mají-li tedy soudy nižších stupňů v obdobných věcech odlišný názor od dřívější judikatury Nejvyššího soudu, mohou se v takovém případě od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, ale jen za podmínky, že své rozhodnutí pečlivě zdůvodní, tj. z jakého důvodu se neztotožňují s právními závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvést k tomuto přesvědčivé argumenty. Pokud by tak neučinily, zakládala by taková skutečnost důvod k podání opravného prostředku.

Odpověď – 3. část

K danému tématu se pochopitelně vyjádřil rovněž Ústavní soudu, který (v souladu se shora uvedeným) sice připouští možnost nižších soudů odchýlit se od ustálené judikatury vyšších soudů, avšak takové odchýlení musí být v souladu s požadavkem na spravedlivý proces. Uvedené odchýlení tedy musí být řádně a fakticky i právně správně odůvodněno. Pokud se soudy odchýlí od ustálené rozhodovací praxe, aniž by dostatečným způsobem vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají, jedná se o projev „jurisdikční libovůle“ a rozhodnutí bude nutné chápat jako nezákonné, resp. protiústavní.

S ohledem na shora uvedené tak lze shrnout, že ačkoliv nemají v poměrech českého právního řádu soudní rozhodnutí precedenční povahu, soudy při výkladu práva (a tedy i jednotliví adresáti při aplikování) musí závěry dovozené ustálenou judikaturou respektovat.

Ve vztahu k předmětné situaci to znamená, že při určení výše vypořádacího podílu musí bytové družstvo (v souladu s výkladem Nejvyššího soudu) zásadně přihlédnout ke skutečné (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly. Pro úplnost závěrem dodávám, že ačkoliv uvedený názor přijal Nejvyšší soud v režimu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, podaný výklad se dle mého názoru prosadí i v režimu současně účinné právní úpravy.

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D., advokát, Advokátní kancelář ERHARTOVÁ VÍTEK & PARTNERS

X