Téma: Architektonické a dispoziční řešení

Kromě koule, která je z hlediska objemového faktoru budovy ideálním tvarem, je prvním reálným řešením budova tvaru kvádru, tedy s plochou střechou, případně chceme-li prostorově profitovat z výhod šikmého zastřešení, budova tvaru kvádru se sedlovou střechou. Jakékoliv zvětšování členitosti budovy vede ke zhoršení hodnoty objemového faktoru budovy a tím i ke zhoršení její energetické efektivnosti. Energetické hledisko ale nelze zcela nadřazovat kvalitnímu architektonickému řešení budovy. V hledání optimální tvarové kompozice budovy je z tohoto pohledu nutný rozumný kompromis.

Hlavní zásadou pro dispoziční řešení energeticky úsporných budov je takzvané zónování – to znamená seskupování prostorů, vytápěných na stejnou teplotu, do jednoho celku. Při zjednodušení lze dojít k závěru, že prostory vytápěné na nejvyšší teplotu je nejlépe situovat dovnitř dispozice, naopak prostory s nejnižší teplotou umístit k obvodovým stěnám. Pokud však budeme akceptovat pravidlo, že okno je v našich klimatických podmínkách energeticky aktivním prvkem obvodového pláště, není situace v umístění jednotlivých prostor v dispozici budovy zdaleka tak jednoznačná. (Toto pravidlo znamená, že při správné orientaci otvorové výplně a při jejích odpovídajících tepelněizolačních vlastnostech jsou v energetické bilanci solární zisky okny vyšší než tepelné ztráty, pouze v místech s dlouhodobým znečištěním ovzduší má tato teorie omezenou platnost),  Obvykle jsou při návrhu energeticky úsporných budov preferovány pasivní solární zisky, a proto se přednostně obytné a další místnosti, vytápěné na standardní teplotu, s odpovídajícími rozměry okenních otvorů, situují k osluněným stranám budovy; naopak místnosti vytápěné na nižší teplotu a prostory s menšími požadavky na úroveň denního osvětlení se umísťují na neosluněnou, to znamená především severní stranu dispozice. Zjednodušeně lze říci, že místnosti s největšími okny mají mít jižní nebo k jihu přiléhající orientaci, na severní fasádě se objevuje pouze minimum okenních otvorů a okna menších rozměrů. Jednotlivé teplotní zóny by potom měly být jednoznačným způsobem odděleny, aby proudění vzduchu zcela nezhatilo dobře míněnou snahu o energetické úspory.

Je zřejmé, že v rámci dispozičního řešení budovy je často velmi obtížné či nemožné splnit řadu někdy i protikladných požadavků. Souběžné splnění těchto požadavků vyžaduje značné zkušenosti projektanta, aby stanovil priority pro nezbytný kompromis. Situaci navíc komplikuje fakt, že v dispozici obytných budov nejsou obvykle místnosti vytápěné na nižší teplotu výrazně zastoupeny a že prostorem s nejvyšší teplotou vnitřního vzduchu je koupelna. Navíc použití výrazně prosklených ploch na osluněných fasádách vyžaduje řešit přehřívání interiérů v letním období.

Zdroj: ČKAIT

Foto: Pixabay