10. srpna 2020

Téma: Hygiena – Hluk (je nežádoucí zvuk) v okolí obytných budov

Zvuk je přítomen všude, kde je hmota, a organismy (včetně člověka), u kterých se vyvinul sluch, jsou v přírodě ve výhodě. Zvuk proto není nutno apriorně považovat za něco škodlivého a vždy nežádoucího. Podle profesora Havránka [1] je zvuk přirozeným projevem životní aktivity. Sluchem přijímáme významnou část informací o vnějším světě. Zvuk je důležitým poplašným signálem, varuje před nebezpečím, je základem řeči, která nás odlišuje od zvířat, může vyvolat radost a ve formě hudby nám zprostředkovat vrcholné estetické zážitky.

Zvuk působí na vědomí člověka (na jeho psychiku) výhradně prostřednictvím sluchu. Možnost poškození samotného sluchového orgánu zvukem je v mírových podmínkách velmi malá. Může k němu dojít při překročení prahu bolesti při akustickém traumatu, např. při výbuchu. Běžné zvuky mohou sluch poškodit jen při dlouhotrvajícím působení například v pracovním prostředí některých profesí.

Zvuk je mechanické vlnění pružného prostředí, které je schopné u lidí vzbudit sluchový vjem. Tato definice je příznačná, protože obsahuje část fyzikální: mechanické vlnění pružného prostředí, a část fyziologickou: je schopné u lidí vzbudit sluchový vjem. Zvuk je skutečně pojem, který stojí na pomezí fyziky a fyziologie, a právě tato skutečnost je příčinou jeho specifických vlastností.

Měřítkem toho, zda se jedná o příjemný zvuk, nebo o nežádoucí hluk, je člověk, jeho prožitek (radost nebo rozmrzelost) a jeho fyziologická reakce na zvuk. Případné škodlivé účinky hluku souvisí s intenzitou zvuku a s obdrženou dávkou akustické energie v čase. Jako hluk bude vždy působit zvuk větší intenzity, zvuk přerušovaný nebo s výraznou dynamikou, s tónovými složkami, rázy a impulzy.

Na uživatele obytných budov zvuk působí, jestliže se šíří ve vzduchu, neboť vzduch je tím mediem, z kterého může náš sluchový orgán zvukové vlny přijímat. Uživatelé budov více tolerují hluk přicházející do budovy zvenčí ve srovnání s hlukem vznikajícím v budově. Více je tolerován hluk ze zdrojů, které jsou považovány za neutišitelné (hřmění při bouřce), a ze zdrojů, u kterých lze obtížně určit konkrétního původce hluku (např. silniční doprava).

Naopak nesnesitelným může být i hluboce podlimitní hluk působený jinými uživateli budovy nebo interiéru v budově (šustění papírového sáčku při sledování divadelního představení). Menší rozmrzelost způsobí zvuk, o němž je předem známo, že bude trvat jen určitou vymezenou dobu nebo s určitým počtem opakování. Proto při provádění hlučných stavebních prací se vždy vyplatí předem o tom s omluvou uvědomit okolí.

Obecná pravidla ochrany před hlukem stanoví zákon č. 290/2017 Sb. [3] v § 30 až 34. Pro obytné budovy zákon definuje chráněný venkovní prostor, chráněný venkovní prostor stavby a chráněný vnitřní prostor.

Chráněným venkovním prostorem se rozumí nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, lázeňské léčebně rehabilitační péči a výuce, s výjimkou lesních a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť.

Chráněným venkovním prostorem staveb se rozumí prostor do vzdálenosti 2 m před tou částí jejich obvodového pláště, která je významná z hlediska pronikání hluku zvenčí do chráněného vnitřního prostoru bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i funkčně obdobných staveb.

Ochranou proti hluku se zabývá hygienická služba, která provádí preventivní a běžný dozor. Při preventivním dozoru požaduje v rámci stavebního řízení vypracování hlukových studií k projektu, které prokáží, že projektovaná investice nezpůsobí nadměrné zatížení uživatelů stavby i jejího okolí hlukem. Při uvádění staveb do trvalého užívání (kolaudaci) se požaduje prokázání dostatečné ochrany před hlukem měřením. Běžný dozor se provádí měřením často na základě stížnosti obyvatel na hluk.

Stanovení nejvyšší přípustné hodnoty musí vzít v úvahu typ zdroje zvuku, typ chráněného prostoru a denní dobu. Rozeznávají se tři druhy zdrojů: hluk dopravy, stacionární zdroje a zdroje uvnitř budovy.

Různé okolnosti působení zvuku se při hodnocení uplatňují tím způsobem, že jsou stanoveny odlišné limity hluku pro různá prostředí, různou dobu a různé zdroje. Existují rozdílné limity pro pracovní prostředí, pro venkovní i vnitřní prostor budov.

Tabulka 1: Nejvyšší přípustné hodnoty hluku pro obytné budovy (podle [4])

chráněný prostor venkovní (2 m před oknem) vnitřní (uvnitř obytné místnosti)
typ zdroje den noc den noc
zdroj uvnitř budovy LAmax = 40 dB LAmax = 30 dB
stacionární zdroje LAeq = 50 dB LAeq = 40 dB LAeq = 40 dB LAeq = 30 dB
doprava na vedlej-ších komunikacích LAeq, 8h = 55 dB LAeq, 1h = 45 dB LAeq, 8h = 40 dB LAeq, 1h = 30 dB
doprava na hlav-ních komunikacích LAeq, 8h = 60 dB LAeq, 1h = 50 dB LAeq, 8h = 40 dB LAeq, 1h = 30 dB
stará hluková zátěž LAeq, 8h = 70 dB LAeq, 1h = 60 dB LAeq, 8h = 40 dB LAeq, 1h = 30 dB

Z venkovních zdrojů jsou přísněji hodnoceny zdroje stacionární, protože se jedná o zdroje, u kterých je znám jejich provozovatel, na kterého je možno si stěžovat. Příkladem stacionárního zdroje zvuku může být vzduchotechnické nebo chladící zařízení na jiné budově. Dopravní hluk je naopak anonymní, a proto je uživateli budov nejvíce tolerován. Přesto jsou stížnosti na hluk dopravy nejvíce časté. To je ale způsobeno tím, že dopravní hluk v řadě lokalit dosahuje velmi vysokých hodnot. Zdroje dopravního hluku jsou dále členěny na hluk z běžných komunikací, hluk z hlavních komunikací a hluk staré hlukové zátěže. Stará hluková zátěž je způsobena dopravou, jejíž intenzita v daném místě existovala už před vydáním nařízení vlády.

Hlukem se rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 217/2016 Sb. [4]). Za hluk se ale nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby, hlasovým projevem zvířete, zvuk z produkce hudby provozované ve venkovním prostoru, zvuk z akustických výstražných signálů nebo zvuk působený přelivem povrchové vody přes vodní dílo. Osoby, které provozují zařízení, která jsou zdrojem hluku, jsou povinny technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity stanovené prováděcím právním předpisem (nařízením vlády č. 217/2016 Sb. [4]).

Pokud při provozu zdroje hluku, s výjimkou hluku z leteckého provozu, nelze z vážných důvodů hygienické limity dodržet, může osoba zdroj hluku nebo vibrací provozovat jen na základě povolení vydaného na žádost této osoby příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví. U bytových domů, rodinných domů a funkčně obdobných staveb umístěných v ochranném hlukovém pásmu je provozovatel letiště na základě odborného posudku vypracovaného na jeho náklad povinen postupně provést nebo zajistit provedení protihlukových opatření v takovém rozsahu, aby byly hygienické limity hluku dodrženy alespoň uvnitř staveb. U staveb, ve kterých by podle odborného posudku protihluková opatření nezajistila dodržování hygienických limitů, může příslušný správní úřad zahájit řízení o změně v užívání stavby nebo o jejím odstranění.

O stupni rozmrzelosti z hluku rozhoduje i denní doba. Nejhůře je hluk snášen večer a v noci. Více je hluk tolerován v zimě než v létě. Zkušenosti ukazují, že hůře se snáší hluk v menších bytech. V každém případě je v bytech tolerance hluku ze sousedství malá, protože hluk je vnímán jako narušení privátního prostředí. Jak již bylo řečeno, zvuk nemůže člověka přímo fyzicky poškodit. O jeho působení rozhoduje jeho informační obsah (příznivý nebo nepříznivý) a postoj jedince (vstřícný nebo odmítavý) k danému zvuku a jeho zdroji. Nejlevnější a mnohdy dostatečně účinnou ochranou proti hluku proto může být jeho habituace (schopnost naučit se ignorovat podněty). Na řadu druhů zvuku je totiž možné a někdy i nezbytné si zvyknout. Jsou známy případy takového přizpůsobení hluku železniční dopravy, že postižený jedinec začal vykazovat poruchy spánku, když byl z navyklého hlučného prostředí vytržen přestěhováním do tichého místa. Bohužel ale v obytných budovách existují zvuky, jejichž habituace není reálná.

Měření hluku v životním prostředí člověka podle zákona může provádět pouze držitel osvědčení o akreditaci nebo držitel autorizace měřícími přístroji s platným ověřením a kalibrací Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Hodnoty zjišťované pomocí zvukoměrné aplikace v mobilním telefonu tak nemohou být v žádném případě dokladem ke stížnosti nebo k rozhodování stavebního úřadu nebo hygienické stanice.

Nejvyšší přípustné hodnoty (limity) hluku stanoví nařízení vlády č. 217/2016 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací [4]. Limity nejsou fixní, ale v průběhu let dochází novelami nařízení k jejich postupné změně směrem k přísnějším nebo naopak mírnějším hodnotám. Citlivost sluchu člověka asi zůstává během času v průměru stále stejná. Může však docházet ke změnám míry tolerance populace k působení hluku určitých zdrojů. Změny limitů ale hlavně reagují na ekonomický stav společnosti. Opatření proti hluku mohou být drahá a někdy technicky obtížně řešitelná. Limity hluku jsou proto vždy kompromisem mezi ideálním stavem požadujícím dokonalou ochranu všech obyvatel včetně senzitivních jedinců a mezi technickými a ekonomickými možnostmi společnosti (stavebnictví) dané limity v praxi zajišťovat. Snížení hluku hluboko pod stanovené limity (pokud je provázeno vynaložením přiměřených nákladů) proto při praktických řešeních není projevem nedostatečné odvahy projektanta, ale opatřením, které ochrání i citlivé jedince v populaci. Svázanost limitů hluku s ekonomickým (ale i kulturně historickým) stavem společnosti je příčinou rozdílů v nejvyšších přípustných hodnotách hluku v různých zemích.

Autoři protihlukové propagandy, primitivně bojující za zničení všech zdrojů zvuku od rozhlasového přijímače po nadzvukové letadlo, asi zapomněli na šťastnou tvář dítěte tlukoucího ze všech sil do plechového hrnce i na pocity, s nimiž mladý muž projíždí městem na svém prvním motocyklu. Nadbytek zvuku (v intenzitě i v délce působení), zejména ze zdrojů, jejichž hlasitost nemůže jedinec ovlivnit, však může působit škodlivě. Takový zvuk označujeme jako hluk.

Literatura

[1] Havránek J. a kol.: Hluk a zdraví, Avicenum, Praha 1990

[2] Zákon č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník

[3] Zákon č. 290/2017 Sb., o ochraně veřejného zdraví

[4] Nařízení vlády č. 217/2016 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací

[5] ČSN 73 0532 – Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků – Požadavky

Zdroj: ČKAIT

Foto: Shutterstock

X