Portál o bydlení – Novinky ze světa bydlení
Jsou to následující:
– jednovrstvé zdivo,
– konstrukce s vnějším zateplovacím systémem,
– dvouplášťová konstrukce s provětrávanou vzduchovou vrstvou,
– řešení na principu dřevostavby.
Jednovrstvé zdivo se svými tepelněizolačními kvalitami pohybuje na hranici očekávané hodnoty součinitele prostupu tepla. V úvahu připadají buď keramické tvarovky, keramické tvarovky s dutinami vyplněnými tepelně izolačním materiálem (polystyren, vláknitý izolant), nebo tvárnice z lehčeného betonu. Vzhledem k tomu, že spáry vytvářejí v obvodovém plášti tepelné mosty, ložné spáry se obvykle řeší formou tenkovrstvého tmelu nebo lepicí pěny, styčné spáry mají bezmaltový zámkový systém.
Při použití vnějšího zateplovacího systému (obvykle zkráceně označovaného ETICS) se jednoznačně preferuje vnější poloha tohoto systému. Materiálové řešení nabízí buď použití pěnových plastů, nebo tuhých vláknitých desek – svoji roli zde často hraje i zajištění požární bezpečnosti budovy. Z důvodů prevence prokreslování kotvicích hmoždinek do vnějšího líce zateplovacího systému se doporučuje použití zapuštěných hlav hmoždinek, opatřených krytkou z izolačního materiálu. Základní materiál pláště tvoří obvykle zdivo, kterému přisuzujeme především akumulační, případně statickou funkci, zatímco tepelněizolační funkci jednoznačně plní ETICS.
Dvouplášťové konstrukce s provětrávanou vzduchovou vrstvou jsou nejspolehlivějšími typy obvodových plášťů z hlediska difuze a kondenzace vodní páry. Jejich velkým kladem je také široká variabilita vnějšího materiálového řešení. Tyto konstrukce se ale realizují poměrně zřídka z důvodu jejich poněkud komplikovanějšího konstrukčního řešení a vyšší cenové hladiny, v níž se tyto typy obvodových plášťů pohybují.
Obvodové pláště dřevostaveb se realizují ve dvou základních konstrukčních principech: buď se jedná o klasickou dřevostavbu s parozábranou, která je nezbytná pro vytvoření potřebných podmínek s ohledem na kondenzaci a vypařování vodní páry uvnitř konstrukce (u staveb s dřevěnou konstrukcí je tento jev zvláště nebezpečný), nebo jako difuzně otevřená konstrukce, využívající materiály se specifickými vlastnostmi, která s parozábranou nepracuje. Zatímco konstrukce s parozábranou přináší riziko nekvalitního provedení této vrstvy s následnými možnými závažnými poruchami budovy, difuzně otevřená konstrukce je náročná na erudovanost projektanta a správné materiálové řešení.
Ploché střešní konstrukce mohou být realizovány především jako:
– jednoplášťová střecha s klasickým pořadím vrstev,
– jednoplášťová střecha s obráceným pořadím vrstev (tzv. inverzní střecha).
Klasická skladba jednoplášťové střechy je v podstatě kontaktní skladbou, kdy nad parozábranou, spádovou vrstvou a tepelněizolační vrstvou je umístěna vrstva hydroizolační. Hlavním problémem této střechy je její vlhkostní režim, který závisí na kvalitním návrhu a množství zabudované vlhkosti.
Inverzní skladba jednoplášťové střechy, která má tepelněizolační vrstvu (dlouhodobě nenasákavou) uloženu nad vrstvou hydroizolační, je z pohledu difuze zcela bez problémů. Některé dílčí funkční nevýhody inverzní skladby řeší kombinace obou předchozích systémů, tzv. duo střecha.
Šikmé střešní konstrukce umožňují vytvoření mnohostranně výhodného užitného podkroví. Zásadní otázkou skladby těchto typů střešních plášťů je poloha tepelněizolační vrstvy. Protože běžné dimenze krokví neumožňují umístění tepelněizolační vrstvy v plném rozsahu, navrhuje se umístění této vrstvy nad krokvemi, či častěji jako kombinace uložení tepelně izolační vrstvy mezi a pod krokvemi. Volba optimální polohy tepelné izolace je opravdu multidisciplinárním problémem. Šikmé střešní pláště jsou v převážné většině dvouplášťové nebo víceplášťové skladby s provětrávanou vzduchovou vrstvou, které obvykle používají i parozábranu.
Podrobnější analýza uvedené problematiky přesahuje možnosti tohoto textu.
Zdroj: ČKAIT
