Téma: Správa bytových domů

Zdravý vzduch v bytě (VII)

Jak se postarat o zdravé klima v bytě? A co to vlastně je zdravé klima? Pro většinu lidí je to především příjemná teplota ideálně 18–26 °C podle typu místností a ročního období, pro znalejší i správná relativní vlhkost 40–60 %. V tomto rozsahu se nejen žije dobře lidem, ale je i nejméně vhodný pro bakterie a plísně. Možná méně známá, protože to jako lidé přímo nepoznáme, ale o to důležitější je pak správná koncentrace O₂ a CO₂.

Pro velkou část uživatelů bytů je tou správnou cestou, jak dosáhnout zdravého klimatu kombinace větrání a pořízení klimatizace pro období vyšších venkovních teplot ke zchlazení vnitřní pokojové teploty. Méně známou, ale o mnoho vhodnější variantou k oběma cestám, je rekuperace vzduchu, tedy řízená výměna vzduchu s minimalizací ztrát vnitřní teploty v bytě. Samozřejmostí už bývá u novostaveb, ale je možné pořídit kvalitní rekuperaci i pro stávající stavby, a to nejen rodinné domy, ale i byty. Ty nejlepší a nejúčinnější jsou rovnotlaké s kontinuální výměnou vzduchu = tedy najednou přivádějí čerstvý a odvádějí vydýchaný vzduch přes membránový výměník, který zaručí kontinuální výměnu tepla i vlhkosti. A hledejte takové, co umí větrat i v zimních mrazech.

Zateplení bytových domů v minulých desetiletích přineslo dramatickou proměnu uživatelského komfortu. Vedle viditelných změn na fasádách bytových domů pomohla tepelná izolace objektů výrazně snížit únik tepla z budov, ale také opačně působí jako izolant pro vstup tepla do objektů v letních měsících. Negativním dopadem je ale zmenšení přirozeného proudění čerstvého vzduchu dovnitř budovy, které může mít spolu s nevhodným větráním za následek zvýšení vlhkosti vzduchu v bytě, kondenzaci vodních par na chladných místech a následně vznik plísní. Ty pak nejenže poškozují omítku či nátěr nebo těsnění oken, ale mohou vést jak ke zhoršení klimatu v bytovém domě, tak až k chronickým onemocněním osob v bytě bydlících.

Proto je tolik důležité dbát na správné větrání, správnou a pravidelnou výměnu vzduchu v bytě. Tato problematika je navíc důležitá právě v souvislosti s někdy úpornou snahou ušetřit na nákladech tepla, které vede řadu uživatelů bytů právě k omezení větrání. Jak tedy větrat? Jsou asi dvě cesty, jak k tomu přistoupit.

První z nich, nevyžadující žádnou investici, ale mající větší skryté provozní náklady, je naučit se správně větrat – krátce, intenzivně a hlavně často. Délka větrání se bude lišit v závislosti na roční době. V létě to může být půlhodina, v jarních a podzimních měsících poloviční doba a jen 5 minut je zapotřebí v zimním období. Podstatné však je, aby k větrání docházelo několikrát denně, nejlépe i po koupání či po vaření jídla, kdy nejlépe odvětráme i zvýšenou vlhkost. Skryté náklady jsou ve vyvětraném teple, nebo naopak v létě v přívalu horka, které si větráním pustíme dovnitř a pak ho musíme chladit klimatizací.

Větrání je také třeba přizpůsobit počasí. Nedoporučuje se například větrat za deště, zvláště pak máte-li v bytě už tak problémy s vyšší vlhkostí, která se tím může ještě zvýšit. Naopak vhodné je větrat po dešti, kdy je venkovní vzduch nejčistší, a větrání je tak například v období pylových sezón pro alergické osoby nejšetrnější. Důležité je, že krátce otevřená okna dokořán sice rychle vymění vzduch, ale zachovají vnitřní teplotu stavebních konstrukcí, což nemá za následek větší ztrátu vnitřní pokojové teploty. Přesto se cena okny vyvětraného tepla odhaduje na cca 3–5 tis. Kč ročně na každou místnost, a to podle stylu větrání, zateplení domu, dalších ztrát a nákladů na teplo nebo chlazení.

Druhou variantou je pořízení nějaké formy aktivního řízení výměny vzduchu – od větrání až po kvalitní rekuperace. Kvalitní systémy nuceného větrání bývají obvykle schopné reagovat na potřeby větrání v závislosti na počtu osob zdržujících se v bytě či místnosti, na denní či noční době nebo na uživatelském komfortu konkrétní prostory. Jejich principem je přivádění čerstvého vzduchu z venku oproti odvodu vydýchaného vzduchu z bytu. Nově přiváděný vzduch je v letních obdobích ochlazován vzduchem z bytu, který proudí v protisměru ven z místnosti. Naopak v zimních měsících je přiváděný chladný venkovní vzduch ohříván protisměrně proudícím vzduchem z vnitřní prostory. Kvalitní rekuperace umí pracovat s účinností až 94 %, a třeba při venkovní teplotě -12 °C a vnitřní +21 °C je teplota přiváděného vzduchu 19 °C.

Při revitalizacích bytových domů zpravidla nebylo s výměnou vzduchu počítáno jinak než větráním. Proto je nesnadné instalovat rekuperační jednotky zpětně. V zásadě je možné volit mezi centrálními rekuperačními systémy, což však vyžaduje nejen dostatek místa ve vnitřních prostorách, ať již ve společných prostorách, nebo v bytě samotném, ale zpravidla také vyšší investici a nutnost instalace rozvodů, čímž dojde ke snížení podhledu, nebo vystavění kastlíku v rohu místnosti a několikadenní zásah do provozu bytu. A hlavně – k výše popsanému je potřeba společného rozhodnutí většiny vlastníků jednotek nebo členů bytového družstva. A to může být a často také je kamenem úrazu. Potřebná většina se prostě nenajde.

Pak je další cestou decentrální rekuperační jednotka, pro kterou však bude zapotřebí taktéž vyřešit způsob její instalace. To je podobné jako u klimatizační jednotky. V obou případech je nutné řešit umístění zařízení a jeho průchod stěnou. Decentrální rekuperace obvykle potřebuje větší průměr otvoru než klimatizace, ale venku potom už u kvalitních zařízení nebývá žádná masivní a hlučná část, jako tomu je u klimatizací. Klimatizace má venkovní kompresorovou část, kterou je potřeba namontovat na fasádu. Jde o pohledově výraznější prvek, který je takřka nemožné designově sjednotit s domem.

Klimatizace jsou na vnější jednotce většinou mnohem hlučnější díky kompresorové technice a mohou tak rušit sousední byty a domy. Hlučnost kvalitní rekuperace je do 32 dB a měly by zajistit i kvalitní odhlučnění venkovního prostředí alespoň na 28 dBA. Klimatizace potřebuje značný odvod kondenzátu (sražené vodní páry), který bude zanechávat stoy na fasádě. Nejkvalitnější rekuperace mohou být úplně bez kondenzátu díky speciálním technikám a výměníkům. Přívod elektrické energie k rekuperaci je v řádu do 20 W, pro srovnání – klimatizace potřebuje řádově 100x větší příkon. Pořizovací náklady jsou podobné, klimatizace se ale obvykle používá jen pár dní v roce. Rekuperace neumí v létě sice zásadně ochladit přehřátý pokoj, ale pokud je objekt kvalitně zateplen, umí hlídat, kdy je teplota venku nižší, a v noci pak “nachladí” byt. Funguje i v létě: horký vzduch zvenku se ochlazuje odcházejícím vzduchem, a přiváděný je tak díky kondenzaci vody obsažené ve vzduchu na teplotě jako vnitřní prostředí nebo i lehce pod ní (až o 1,5 °C) A navíc se přiváděný vzduch pohybuje, čímž je také subjektivně chladnější í při stejné teplotě.

Instalace decentrální jednotky je rychlejší, v řádu 2 hodin na instalovanou jednotku, a lze dělat i komplet zevnitř při zachování jednotného vnějšího vzhledu. Ušetřením odhadovaných 3–5 tis. Kč ročně se již dá odhadnout i ekonomická návratnost rekuperace, která se dostává pod 12 let při životnosti dvaceti a více let, navíc je možno na její instalaci čerpat dotace (a Nová zelená úsporám). To je samozřejmě zajímavá podpora pro rozhodnutí pořídit si rekuperačního větrání (kromě hlavního argumentu zlepšení kvality vnitřního prostředí).

Při výběru  typu klimatizace a samotné její instalace je nutné dodržet technologicky vhodný a předem společenstvím vlastníků jednotek či bytovým družstvem odsouhlasený postup průchodu zařízení společnými stavebními konstrukcemi, zpravidla obvodovou zdí tak,  aby nedocházelo k možnému poškození fasády a zatékání kondenzátu do zdí. Kvalitní výrobci jsou schopni koordinovat vrtání a spolupracovat na udržení záruky funkčnosti fasády.  Za tím účelem je nutné v každém případě vždy kontaktovat nejprve statutární orgán bytové korporace.

Zdroj: Mgr. Martin Kroh, ČSRB

Foto: Pixabay