Téma: Stavíme dům

Vliv životního stylu na provoz v domě (X)

Každá rodina má svůj vlastní životní styl, a proto také i chod každé domácnosti má své provozní zásady. Ty se odrážejí v provozních vazbách rodinného domu, které si sice málokdo uvědomuje,  ale přesto je každý člen domácnosti těmito zásadami ovlivňován. Pokud totiž vazby mezi jednotlivými prostory či místnostmi nejsou prostorově správně vytvořeny, pociťujeme, že nás něco ruší a že nemáme doma ten správný pocit pohody.

Zóny domu jsme popsali již v kapitole 7. Toto zónování je pro každý typ bydlení stejné, ale vazby mezi jednotlivými prostory či místnostmi  se odlišují, a to především podle životního stylu rodiny.

Soužití více generací v domě

Běžná rodina se skládá ze dvou generací, tedy rodičů a dětí. Pokud v domě žijí i prarodiče, hovoříme o třígeneračním bydlení. Z mnoha anekdot  a vyprávění jsou známy problémy s tímto typem soužití. Méně se ale ví o tom, jaké má klady.

Dobré soužití musí být samozřejmě  založeno na velké toleranci všech zúčastněných. Pokud se to podaří, pak to přináší všem generacím určité výhody. Pro mladé zaměstnané rodiče bude velkým přínosem, když někdo vyzvedne děti ze školky, pomůže s prací na zahrádce nebo při žehlení. Malé děti budou jistě vděčné za každovečerní vyprávění nebo čtení pohádek. Starší děti pak velmi ocení,  že má někdo kdykoli čas se jim věnovat třeba v dílně nebo při ručních pracích. No a ta nejstarší generace zase získá ve stáří nezanedbatelný pocit potřebnosti, který jí nedovolí příliš rychle zestárnout.

Někdy ale dochází ve vícegeneračním soužití ke kolizím, i přes důsledné dodržování předem dohodnutých pravidel. Většina těchto problémů je důsledkem nevhodně dispozičně řešeného třígeneračního bydlení. To správně navržené musí dodržet několik zásad.

Generace rodičů i generace prarodičů musí mít:

• Vlastní kuchyň a minimálně příležitostné stolování.
• Vlastní hygienické zařízení a WC (u starší generace je vhodnější bezbariérový sprchový kout).
• Spaní v samostatných klidových zónách.
• Možnost  nerušeného sledování televize a přijímání vlastních návštěv.
• Vlastní výstup přes terasu na zahradu.

Tyto požadavky na uspořádání domu lze řešit několika způsoby.  Jedním  je rodinný dům se dvěma samostatnými byty, jehož hlavní výhodou je, že každá domácnost má svůj vlastní provoz. Další výhodou je i možnost pronajmutí nebo nastěhování další generace dospělých dětí do jednoho z bytů v případě, že již nebude prarodiči užíván.

Druhý způsob, jak můžeme tuto problematiku řešit, je jednobytový dům s třígeneračním bytem. V takovém typu vícegeneračního bydlení je nejnutnější mít pro generaci rodičů s dětmi společenskou a intimní zónu jednoznačně oddělenou, a to nejlépe dveřmi, od společenské a intimní zóny prarodičů. Závisí pak především na programu bydlení, jak bude  vícegenerační byt řešen.

Absolutní minimum pro soužití tří generací v jednom domě vyžaduje pro jednoho z prarodičů jednu obytnou místnost s malým kuchyňským koutem, vlastní sprchový kout s WC a dostatečné úložné prostory (např. formou vestavěných skříní v předsíni).

Bydlení v tradičním stylu

Tento styl bydlení je oblíben spíše u starší generace. Nejvíc totiž respektuje jejich životní návyky. Centrem společenského dění bývá velký jídelní stůl, kde se rodina nejčastěji setkává. Ten je většinou buď v samostatné jídelně, nebo v prostorné kuchyni. Obývací pokoj slouží nejen k přijímání návštěv,  ale i ke sledování televize, poslechu hudby, četbě atd. Jednotlivé místnosti jsou vždy odděleny dveřmi. Do všech místností klidové zóny  (do ložnic, dětských pokojů, koupelny atd.) se vstupuje ze společné chodby.

Tento styl bydlení zajišťuje vyšší míru klidu a soukromí. Výhodou je i možnost přesněji vytápět jednotlivé místnosti a ani provoz kuchyně nevytváří žádné problémy (ani pachové a ani hlukové).

Nevýhodou tradičního stylu bydlení je, že jednotliví členové domácnosti jsou při svých činnostech odděleni a u někoho to vyvolává pocit stísněnosti.

Zdroj. Jana Maňáková

Foto: Pixabay