16. května 2022

Téma: Rozúčtování nákladů na tepelnou energii

Tepelná energie v bytových domech

Teplo k vytápění a teplá voda jsou v mnoha bytových domech v současné době zpravidla dvě nejvyšší položky nákladů bydlení pro uživatele bytů a bytových jednotek. Proto je optimalizaci dodávek tepelné energie a jejímu následnému rozdělení věnována velká pozornost.

Rozúčtování nákladů na tepelnou energii

Oblast rozdělení nákladů na tepelnou energii v  domě s byty upravuje zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty ve znění zákona č. 104/2015 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostor v domě s byty (dále jen „zákon o službách“), a prováděcí vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, která nabyla účinnosti 1. ledna 2016.

V závěru loňského roku (dne 15. prosince 2017) Ministerstvo pro místní rozvoj zveřejnilo metodický pokyn k zákonu o službách ve znění zákona č. 104/2015 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, a k vyhlášce č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům (dále jen „vyhláška o rozúčtování“). Metodický pokyn mimo jiné shrnuje základní pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění v domech s byty, a to tak, aby bylo zřejmé, jak by to mělo vyplynout z právních předpisů, zejména z prováděcí vyhlášky č. 269/2015 Sb., která si klade za cíl především adresnější přerozdělení nákladů na tepelnou energii mezi obyvatele  domů s byty.

Malé připomenutí nedávné historie

Od roku 2002 do roku 2015 pro rozúčtování nákladů na vytápění a teplou vodu určovala pravidla zejména vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanovila pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, a která v podstatě uváděla většinu toho, co bylo potřeba pro řádné rozúčtování nákladů na tepelnou energii (vytápění a ohřev teplé vody).

Obsahovala určení výše základních a spotřebních složek pro rozúčtování tepelné energie k vytápění a k ohřevu teplé vody.  V § 4 odst. 4 uváděla mezní hranice rozdílů v nákladech za vytápění na 1m2, tj. 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Stanovila výši násobku průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadající na 1m2 započitatelné podlahové plochy, tedy 1,6 pro vytápění a trojnásobek u teplé vody pro případ, že nebyl umožněn odečet nebo montáž měřidla nebo měřič neměl platné ověřovací období (cejch).

Nařizovala i použití zohledňujících koeficientů na polohu místnosti v objektu nebo ke světovým stranám pro náměry z indikátorů či měřičů tepla. Od ledna 2016 však platí zákon o službách a jeho prováděcí vyhláška č. 269/2015 Sb., která nahrazuje vyhlášku č. 372/2001 Sb. To znamená, bavíme-li se o předpisech, které určují rozúčtování nákladů na tepelnou energii v domech s byty, že musíme uvádět oba tyto předpisy, tedy jak zákon, tak i prováděcí vyhlášku.

V zákoně o službách v § 6 odst. 2 najdeme povinnost použití zohledňujících polohových koeficientů (jako by zákonodárce chtěl ještě více zdůraznit nutnost jejich užití), ale v prováděcí vyhlášce již nic o zohledňujících koeficientech nenajdeme. To někdy vede k mylné domněnce, že použití zohledňujících koeficientů již není požadováno, opak je však pravdou.

V zákoně o službách v § 6 odst. 3 najdeme informaci o navýšení spotřební složky nákladů, pokud není umožněn odečet indikátorů či měřičů tepla nebo měřič tepla nemá platné cejchovací ověření. Od roku 2016 je to již trojnásobek průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na 1m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky, což je opravdu výrazné navýšení oproti původnímu navýšení 1,6. Ve vyhlášce o rozúčtování v § 3 odst. 5 pak už najdeme jen odkaz na výpočtový vzorec uvedený v příloze č. 2 vyhlášky.

Protože uvedený výpočtový vzorec v příloze č. 2 vyhlášky je trochu odlišný než ustanovení v zákoně §6 odst. 3, je nutné ještě nahlédnout do Metodického pokynu ze dne 15. prosince 2017, kde najdeme vysvětlení k odst. 5 vyhlášky a k ustanovení v § 6 odst. 3 zákona.

Vzorec pro výpočet spotřební složky nákladů z přílohy č. 2 vyhlášky – tedy rozšířený vzorec, použijeme v případě, kdy sankcí postižených bytů je více a jejich celková započitatelná podlahová plocha tvoří více než 5 % celkové započitatelné podlahové plochy v zúčtovací jednotce.

V zákoně o službách § 6 odst. 3 najdeme i nařízení o použití spodní a horní hranice oproti průměrnému nákladu na 1m2 započitatelné podlahové plochy v zúčtovací jednotce za dané zúčtovací období při rozúčtování nákladů za vytápění. Ovšem výši spodní (-20 %) a horní (+100 %) limitní hranice zase najdeme ve vyhlášce č. 269/2015 Sb. v § 3 odst. 2a).

Pro jednoznačné pochopení ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) b) c) vyhlášky o rozúčtování je dobré přečíst si Metodický pokyn, který uvádí k § 3 odst. 2:

Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, bude provedena úprava výpočtové metody uvedená ve vyhlášce tak, aby byly dodrženy základní parametry vyhlášky:

–          Rozdělení nákladů na základní a spotřební složku se v zúčtovací jednotce provede pouze jednou u všech příjemců služeb.

–          U všech příjemců služeb je rozúčtována v základní složce stejná výše Kč/m2.

–          Iterace (postupný upřesňující výpočet) se provádí pouze ve spotřební složce; postupným opakováním v cyklech se postupuje tak dlouho, až žádný bytový/nebytový prostor v zúčtovací jednotce nepřekračuje povolené limitní hodnoty.

–          U příjemců služeb, u nichž bylo zjištěno překročení limitních hodnot, bude náměr korigován korekčním koeficientem.

–          Hodnota nákladu (celkem základní a spotřební složka) na vytápění u příjemců služeb, kteří vykazují hodnoty pod přípustnou limitní hodnotou (tj. nižší než -20 %), bude odpovídat hodnotě 80 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku vztažená na 1m2 jeho započitatelné podlahové plochy.

–          Hodnota nákladu (celkem základní a spotřební složka) na vytápění u příjemců služeb, kteří vykazují hodnoty nad přípustnou limitní hodnotou (tj. vyšší než +100 %), bude odpovídat hodnotě 200 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku vztaženou na 1m2 jeho započitatelné podlahové plochy

–          Dále je třeba zdůraznit, že u příjemců služeb, u kterých nebylo zjištěno překročení limitních hodnot, bude výše spotřební složky nákladů vycházet z náměrů, přepočtených podle požadavků technických norem, popřípadě ze souladu s doporučením výrobců měřidel, korigovaných podle polohy místností v domě.

Od ledna 2016 prováděcí vyhláška č. 269/2015 Sb., v § 3 odst. 1 umožňuje rozpětí základní složky nákladů 30-50 % a zbytek nákladů pak tvoří spotřební složku nákladů. Při stanovení výše základní složky je dobré napřed zvážit, jaký typ poměrového měření je v objektu (zúčtovací jednotce) instalován. Pokud jsou v objektu instalovány indikátory, měla by se základní složka blížit hodnotě 50 % z celkových nákladů.

A ještě jedno malé upozornění na § 6 odst. 1 zákona o službách, který je platný pouze pro ty domy s byty, kde není povinná instalace poměrového měření. Instalace poměrového měření není nutná zatím v těch domech, kde nelze instalovat termostatické ventily, ty nelze instalovat v budovách, kde je instalováno ústřední vytápění ze zdroje tepelné energie s násypným kotlem na tuhá paliva, popřípadě v budovách, kde je instalována sálavá otopná soustava s konstrukcí podlahového, stropního nebo stěnového vytápění.

Pro tyto uvedené dva případy tedy platí § 6 odst. 1 zákona o službách. A v těchto domech se příjemci služeb mohou při 100% souhlasu a před zahájením rozúčtovací období dohodnout na jiném způsobu rozúčtování než třeba 100 % podle započitatelné podlahové plochy.

V ostatních budovách, kde se provádí rozúčtování nákladů na tepelnou energii k vytápění a ohřevu teplé vody, je dána povinnost od roku 2015 instalovat měření, a to prováděcím předpisem k zákonu č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, tedy vyhláškou č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími a registrujícími dodávku tepelné energie ve znění vyhlášky č. 237/2014 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími a registrujícími dodávku tepelné energie, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška stanoví pravidla pro osazování přístrojů registrujících dodávku tepelné energie takto (§ 7a odst. 1 a 2):

„V budovách se vnitřní rozvod tepla pro vytápění a vnitřní rozvod chladu vybaví v případě, že:

a) vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v jednom místě, pracovním měřidlem stanoveným určeným k měření tepla nebo chladu podle zákona o metrologii v místě vstupu vnitřního rozvodu tepla pro vytápění nebo vnitřního rozvodu chladu do bytu nebo nebytového prostoru,

b) vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v několika místech,

1.       zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění, nebo

2.       pracovním měřidlem stanoveným určeným k měření tepla nebo chladu podle zákona o metrologii (kalorimetr).

Zařízením pro rozdělování nákladů na vytápění je:

1.       indikátor pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy instalovaný na každém otopném tělese,

2.       indikátor instalovaný na odtokové trubce z otopného tělesa nebo

3.       přístroj se snímačem teploty vnitřního vzduchu ve vytápěném prostoru a teploty venkovního vzduchu ve dnech vytápění v otopném období s trvalým průběhovým záznamem rozdílů těchto teplot vzduchu za časový interval, kterým je počet dnů v otopném období.

V budově se instalují vždy stejné typy indikátorů nebo přístrojů se snímačem teplot.

Zdroj: Věra Brodecká, ČSRB

Foto: Pixabay

X